Svatba na Islandu - 1. část

Zařídit svatbu v zahraničí může být pěkný oříšek. Jak to probíhá na Islandu se dozvíte od našeho kolegy Luba, který si tam v létě 2018 bral svoji ženu Pavlí.

V roce 2014 míjíme, na jedné z našich prvních společných dovolených s přítelkyní, tehdy bezejmennou vyhaslou sopku na treku z islandského Porsmorku do Landmannalaugaru. Pastelově zelené stráně vyrůstající z onyxově černého pole sopečného písku. Už tehdy nás okouzlila. To jsme ještě netušili, že se jmenuje Hattafell, zalíbila se již nejednomu filmaři, a že se za 4 roky vrátíme na místo činu, abychom si v kamenné pustině s výhledem na ni řekli svoje ano…

Od nápadu k realizaci

Jako nejeden dnešní cestovatel, jsme se tedy rozhodli, vzít se v zahraničí. Nápad byl na světe. Ale co realizace? Na internetu člověk najde spoustu článků a blogů, které ho varují před možnými formálními obstrukcemi a diskuze, kde vám doporučí vše nechat na agentuře. Navíc u každé země jsou jiné zvyklosti a postupy, aby byl sňatek pak platný i v České, potažmo Slovenské republice. Jak to bylo u nás? 

Rezervace místa pro obřad

Naše situace byla ještě "vylepšená" faktem, že já mám slovenské občanství a přítelkyně české. Pokud byste chtěli církevní obřad, na Islandu funguje několik křesťanských církví. V katolické působí dokonce několik Poláků a i jeden Slovák a je možné se s nimi domluvit na přípravách ve vaší rodné zemi. Nedělají ale obřady mimo kostel, což je v zemi s tak nádhernou přírodou docela škoda. My jsme chtěli obřad civilní, a to navíc uprostřed divočiny pod "naší" vysněnou horu. Kontaktovali jsme proto nejdříve matriku pro jižní Island v Selfossu. Tam byli beznadějně přetížení žádostmi o sňatek, které byly na rok dopředu rezervované. Odkázali nás tedy na několik málo občanských společností, které mají oprávnění na Islandu oddávat. Nejedná se o agentury, většinou jsou to příspěvkové organizace, které za vás žádné papíry nezařídí, pouze vás oddají. My jsme si vybrali Sýslumenn a naší oddávající byla paní Helga Jóhannsdóttir, tedy "Johanova dcera", protože Islanďané příjmení nepoužívají. Po menších domluvách souhlasila, že nás oddá pod Hattafellem. Šlo tedy o outdoorovou svatbu, ale v šatech a obleku.

Úskalí byrokracie

Potřebovali jsme určit nějaké přibližné datum. Vybrali jsme si tedy trochu kýčovité - 8.8.2018. S tím, že ho budeme moct na Islandu o něco posunout podle toho, jak bude vypadat počasí. Nakonec se ale neměnilo. Teď už stačilo "pouze" zařídit papíry. Přítelkyni jsem nechal vystavit duplikát rodného listu, potvrzení o rodinném stavu, ty soudně přeložit a opatřit potvrzením pražského magistrátu a apostily Ministerstva zahraničních věcí kousek od Pražského hradu. Vše za pár dní a celkově tak do 2 tisíc korun.

Pak přišla řada na mou rodnou zemi, která nezklamala a už po několikáté v životě jsem měl pocit, že jsem první Slovák, co něco zařizuje v zahraničí. Chci však podotknout, že to nebylo vinou úředníků na zastupitelství, kteří se snažili být maximálně vstřícní, ale našich "skvělých" zákonodárců. Ti totiž zapomněli v příslušné novelizaci zákona po roce 2000 část o potvrzení rodinného stavu v zahraničí. Takže místo tohoto standardně používaného dokumentu v rámci Haagské dohody dostanete potvrzení o tom, že Slovenská republika toto potvrzení nevydává a musíte doufat, že to příslušnému zahraničnímu úřadu bude stačit. Islanďané z toho byli dost zaskočení, a tak ještě komunikovali se slovenským zastupitelstvím pro Island, které sídlí v Norsku. Tam jim potvrdili, že nejsem žádný sňatkový podvodník, ale přesto se jim to nějak nezdálo. Nakonec dohledali, že už nějaký slovenský pár oddali v roce 2017 za stejných podmínek, takže měli precedens a my vyhráno :-). Hurá můžeme se brát. Už jen perličkou zůstává, že když jsem chtěl vystavit slovenský oddací list, tak se samozřejmě slovenským úřadům povedlo "vyrobit" další neřešitelný problém. Opět to ale bylo vinou platné legislativy. Ve zkratce: nechtěli mi vystavit slovenský oddací list, dokud nevystaví oddací list Česká republika. Kdyby stejnou podmínku měla Česká republika, tak ho asi nemám doteď.

Vyrážíme na Island

Ale zpátky k Islandu. Část mojí slovenské rodiny (mamka, brácha) dorazila do Prahy, kde se setkala s rodiči Pavlí a společně jsme letěli z Prahy. Táta, který pracuje v Británii to měl blíž z Londýna, a tak už na Islandu čekal. Pár dní před obřadem využijeme k procestování starých i nových míst na Islandu. Jsme rádi, že to můžeme všem rodičům ukázat. Po pár dnech se vracíme do Reykjavíku/Keflavíku vyzvednout našeho svatebního kameramana Víta Kanyzu, kterého nelze než doporučit.

Už den před svatbou se převlečeme do svatebního. Je to jedna, ale ne jediná svatební tradice, kterou ještě porušíme. Vyrážíme podél jižního pobřeží udělat nějaké fotky. Lidé nám blahopřejí, mávají, auta zastavují a troubí. První focení je pod průchozím vodopádem, kde nás potrápí vítr, déšť a místy i skupinky asijských turistů. Jedeme dál, ale zastavujeme už po pár kilometrech, abychom se dostali na nádherné skály stoupající ze zelené louky. Vítek kolem nás běhá, mění fototechniku a na řadu po prvé přichází i dron.

Poslední noc za svobodna

Čas rychle utíká, a tak další zastávku uděláme v hotelu u jezera. Dáme si kafe a vyložíme rodičům plán, dojet dnes až do ledovcové zátoky Jokursarlón. Jsou už unavení, a tak se rozdělíme. Vrací se zpátky do Víku, kde si nakoupí a budou pokračovat dál do Hellisholar Guesthouse.

My si uděláme Adventure Menu a míříme v půjčeném SUV dál na východ. Na jednou nás na cestě zastaví zátarasy a velké terénní auto s majákem. Asfaltka dál je prý zaplavená a musíme objížďkou po nezpevněné cestě blíž k pobřeží. Krajina kolem se postupně halí do velkých mračen prachu. Po nějaké době z té podivné prašné bouře nakonec vyjedeme, ale to už se blížíme k Jokursarlonu. Zastavíme na jedno focení a natáčení s dronem u zanikajícího ledovce a pak už je na radě samotná ledovcová zátoka. Místo stejně magické jako před lety. Snažíme se na maximum využít atmosféru pomalu se blížícího večera. I přes ceduli se zákazem dronů je tady kromě našeho ještě jeden. Poslední rychlé pohledy na kusy ledu odplouvající zátokou do moře.

Cestou zpátky dojde z časových důvodů na vaření přímo v autě. Na kapslích Adventure Menu z hašeného vápna to nebyl žádný velký problém, jen jsme museli kvůli svatebním šatům pro jistotu použít pláštěnky jako bryndáky (opodstatněně). I cestou zpátky nás čeká objížďka a za ní dokonce ještě další, ale ta už naštěstí není po nezpevněné cestě. Polární den už není tak silný, jako když jsme tady byli v červnu a silnici pohltí úplná tma. Zítra nás čeká velký den :)