Trekování v pohoří Prokletije

Po dvou týdnech na cestách se konečně vymaníme z nekonečných stopů na prašných silnicích a mizíme na chvíli do hor.

Pokud vás zajímá, jak jsme se do nitra hor vůbec dostali, můžete si přečíst článek o našem stopování z Prahy do Albánie nebo rovnou úvod do našeho putování. Teď už ale hurá k dnešnímu příběhu.

Konečně hory

Prokletije, proklatě krásný kus země, nás přivábil ze svérázného Skadaru, aby nás okouzlil svými strmými štíty a vymáčknul z nás síly, pot a krev. Dinárské Alpy, jejichž součástí Prokletije je, v této oblasti dosahují největších nadmořských výšek. Zde se také nachází i jejich nejvyšší vrchol - Maja e Jezerces (2694 m n. m.).

Pohoří Prokletije je součástí nádherných Dinárských hor

Po dni stráveném v albánském Skadaru se konečně vydáváme do hor. Vzhledem k tomu, že jsme do Albánie dorazili bez jakýchkoliv výraznějších plánů a mapou jsme disponovali pouze v mobilu, namátkou jsme si vybrali jako výchozí místo Theth, kam jsme chtěli dostopovat. Samotný stop šel perfektně, ale i tak jsme se vzhledem k frekvenci nedělního provozu a hlavně končící sezóně (vyprávíme teď o sklonku září) dostali jen do Böge, poslední vesnice, kam vede jakžtakž slušná cesta. Jedna albánská babička si tam s námi kus zajela. V průběhu cesty obvolala asi 5 lidí, zda nemluví anglicky, aby zjistila, jestli máme kde složit na noc hlavu. Tak jsme se ocitli před farou sloužící zároveň jako kemp, kde jsme za symbolická 2 eura přespali a jen co jsme ráno vystrčili kebule ze stanu, už nám farář nesl dva hrnky kávy v ceně. Takto posilnění jsme se dali do balení, a protože jsme u toho stihli i karty, odpoledne jsme konečně vyrazili do kopců. Naším aktuálním cílem bylo sedlo položené asi 1100 výškových metrů nad vesnicí, tedy směr byl jasný – přímo vzhůru.

	tady budou nejaka fakta o dinarskych horach, protoze netusim, co jinyho tam dat
Výchozí místo u vesnice Böge

Cestu nám komplikuje absence nějaké pěšiny, neboť svah je hustě porostlý lískovou buší, na kterou bychom potřebovali alespoň mačetu. Vzhledem k absenci plánu a tedy i jakékoliv mapy se řídíme pomocí navigace. Naštěstí tu vede spousta kozích stezek, jen vybrat tu správnou. Každopádně postupujeme celkem pomalu, a když v podvečer zničehonic narazíme na parádní plac na stan s blízkou studánkou a suchým stromem, působí to na nás jako zjevení a my rozbíjíme tábor.

Slavíme narozeniny

Druhého dne mám narozeniny, a tak v rámci slavení zůstáváme. Stejně prší a je mlha. Připíjíme si černohorským rumem podivné chuti (už jsme totiž nějakým způsobem pozbyli domácí slivovice) a užíváme si prémiových jídel, jako je snídaňová pudingová kaše či večerní bramborové placky (z instantního těsta) pečené na kameni. Také hrajeme karty, ve kterých na plné čáře vyhrávám i přesto, že Karel děsně podvádí.

Karel trhá kytky. Pro Majdu k narozkám nebo k nalákání krávy?

Další ráno pěkně odpočatí balíme a nedbajíce sychravého počasí pokračujeme ve zdolávání kopce. V porostu trochu bloudíme, naštěstí je čas od času střídán skalkami, po kterých se leze o něco rychleji. A pak už konečně stojíme asi 900 m výškových nad vesnicí a odměnou je nám parádní výhled na skalnaté hory. Ty díky své vápencové skladbě vytvářejí úžasnou kombinaci stružek, „kaňonů" a jeskyní, což sice vyžaduje zvýšenou pozornost při volbě kroků, ale zase to kouzlí jedinečnou scenérii pro naše oči. Někde uprostřed těchto zapomenutých hor - kde není ani stopy po lidské přítomnosti - stavíme stan. Vodu necháváme po kapkách stékat do lahví rovnou ze skal a na teď už jasné obloze sledujeme mléčnou dráhu.

Karlovo pozadí s krásným pozadím	Vápenec tvoří krásné útvary - špatně se po nich chodí

Zrána opět vyrážíme dál řídíce se pěšinou nakreslenou v mapě, ale absolutně nečitelnou v terénu. Hodně šlapeme sutí a přeskakujeme hluboké rokle, jindy zase lezeme po skalách a doufáme, že nás krosny nepřeváží dolů do propasti, za každým sedlem obdivujeme trochu jiný ráz krajiny a celou dobu máme děsný hlad a sníme o pořádném fláku masa. Prostě pohoda. Jen s výběrem místa na stan máme trochu problém, kus rovného placu aby tu pohledal. Nakonec ale něco s přivřenýma očima nacházíme, jen hodinu vykopáváme kameny a díry zahlazujeme drny pichlavé trávy. Mezitím se bílé štíty hor barví do ruda, slunce zapadá a nad hlavami nám začínají padat hvězdy (žádný hamburger ale v krosně druhý den nemám). Teplota klesá a my raději zalézáme do peří.

Bílé štíty se s přicházejícím večerem barví do ruda

Dalšího dne nás vítá zmrzlá voda v lahvích a krásný den. Myjeme se v ledovém potoce a vydáváme se na cestu. Dnes je na pořadu pořádné klesání po suti do údolí, na jeho druhé straně přeskákání obrovských kusů skály a pak zase vydrápání se nahoru do dalšího sedla. Za ním se začínají objevovat borovice a poblíž jezírka i staré zbytky kamenných domků. Z ničeho nic přicházíme na stezku, po níž kdosi nedávno hnal dobytek. Po té šlapeme až na druhou stranu hor, kde jsou další rozbořené pozůstatky lidského osídlení. V jednom ze základů stavíme stan, večeři vaříme na ohni a jdeme chrnět.

První ukázky zimy - ta nás tenhle rok čeká asi krutá

Kempujeme v jednom ze základů	Solárním panelem nabíjíme navigaci a další elektroniku

Na návštěvě u albánské rodiny

Ráno řešíme povozní problém s vařičem a s botami, nakonec se rozhodujeme nechat věci ve stanu a nalehko vyrazit do vesnice v údolí a dokoupit, co je třeba. Cestou se objevilo i značení připomínající to české, jen moc nedodržující velikosti, sklony a někdy i pořadí barev u značek. Před vesnicí Nikc jsme jej ale ztratili a tak jsme se rozhodli projít něčí zahrádkou. Babička peroucí v kádi prádlo se s námi dala do řeči (albánsky) a hned nás zvala domů na pravou tureckou kávu, u které se sešla mamina s pěti dětmi a strejda. Ačkoliv se venku všichni zouvali, u nás o tom nechtěli ani slyšet. Usadili nás na gauč, nalili nám pořádné panáky domácího likéru z jakýchsi bobulí a všichni do jednoho se na nás zeširoka zubili. Dvě nejstarší dcery chodily do školy ve Škodře a uměly trochu anglicky a španělsky, takže jsme se těmito jazyky a hlavně rukama nohama mohli aspoň trošku dorozumět. Domek měli sice celý křivý a hodně skromný, ale zato čisťounký a naklizený. Zvláštní ráz mu dodávaly dřevěné stropy natřené na tyrkysovo. Jedna z dcer se s námi pak v provázkových sandálkách vydala po kamenité a trnité pěšině do vesnického obchodu v nějaké garáži. Tam jsme sehnali něco na zub a nakonec i benzin, i když ten nám hodně nechtěli prodat. Asi půl hodiny před setměním jsme se konečně vydali zpět ke stanu, což znamenalo vyběhnout asi 400 výškových za zbytkového světla a pak víc jak dvakrát tolik za tmy, poněvadž jsme s sebou neměli čelovky. A také hledání stanu.

Na návštěvě v albánské rodině

Dalšího dne se bohužel ukázalo, že vařič stále nevaří a navíc, že se nám rozlepují i pohory, a my se rozhodli, že opustíme hory a zajedeme do Tirany, kde bychom mohli obojí zprovoznit. Takže jsme se vydali opět do Nikc. Příštího rána jsme vstali ve 4, abychom si stihli zabalit, a spolu s místními dětmi jsme nasedli do starého mercedesu (jak jinak). Ten se s námi vydal po silnici plné balvanů velikosti menší ovce směrem do Skadaru, přičemž jel asi dvě hodiny v kuse na jedničku či dvojku.

Sušíme a loučíme se s nádherným pohořím

Opouštíme Albánii

Z Albánských hor do Tirany se dostáváme Maršutkou. Hned po příjezdu se suneme do blízkého obhodního domu, kde si na záchodech pereme oblečení. Ostatní na nás koukají divně, na Karla proto, že si zdejší muži u zrcadla spíš gelují vlasy a upravují drobné nedokonalosti na svém oblečení, na Magdu zase proto, že využívá umyvadla k umytí vlasů. S tím jí nakonec pomáhají dvě uklízečky, které jsou velmi přátelské, snad jí i masírují hlavu. Každopádně jsme pro ně atrakcí. Zvou nás na umytí vlasů kdykoli budeme potřebovat. Stopem se dostáváme přes Elbasan až do Strugy, města blízko Ochridského jezera.

My se tak posouváme do Makedonie, kde budeme v našem dobrodružství pokračovat. Vás ale ještě čeká článek o tom, jak to v Albánii chodí a jestli se (alespoň podle nás) vůbec vyplatí tam jet, vzhledem k většímu množství negativních innformací o bezpečnosti v této zemi.