Dobrodružství středního východu - 2. část

Poslední noc, kterou Michal Prskavec strávil na tureckém území s výhledem na bájnou horu Ararat, pomalu končí a hranice s Íránem je už na dosah.

Vstávám do prosluněného rána a vydávám se k nedaleké íránsko-turecké hranici se smíšenými pocity vzrušení z objevování neznáma a nervozity z toho, co mě na hranici asi čeká. Odbavení na turecké straně jde rychle, a když se otevře íránská brána, ujímá se mě voják, který mě směřuje do útrob celnice. Uvnitř mě oslovuje chlapík lámavou angličtinou a vyptává se, kam mám namířeno a jak dlouho budu v zemi. Teprve později, když mi nabízí pojištění, si uvědomuju, že to není úředník, nýbrž "vekslák" využívající nevědomosti cizinců. Na celnici panuje poměrně zmatek, a tak jsem rád, že mi chlápek pomáhá vyřizovat papíry. Po dvou hodinách běhání, sbírání razítek a podpisů jsem propuštěn. Za pomoc si říká 60 euro! Byl jsem připraven mu něco dát, ale takovou sumu radikálně odmítám a odjíždím. Na výjezdu potkávám jěště pár lidí nabízejících výměnu peněz, ale jelikož neznám přesný kurz, nechci riskovat, že mě oškubou. Poslední razítko na výjezdu z hraničního prostoru a jsem volný objevovat tuto tajemnou zemi.

Akce směnárna

Zastavuju v Tabrízu-prvním velkém městě vyměnit peníze. Najít směnárnu je pro cizince téměř nemožné, proto přibržďuju u hloučku lidí a ptám se na cestu. Ve chvilce jsem obklopen davem. Každý chce pomoc, ale nikdo nemluví anglicky. V ten okamžik uprostřed ulice zastavuje auto a z okýnka huláká rozesmátý obličej, jak může pomoc. Vysvětluju situaci a Amír, jak se chlápek představil, mi nabízí, že mě dovede k člověku, co mi peníze vymění. Doprovází mě přes půl města a jako bonus mi domlouvá lepší kurz. Poté mě zve k sobě domů na večeři a dává telefonní číslo, kdybych cokoliv potřeboval. Perfektní uvítání hned první den. Od té chvíle jsem věděl, že se mi tady bude líbit. Ještě než vyrazím ke Kaspickému moři, nabírám zásoby v místním obchůdku, ale prodavač a jeho parta kamarádů mě odmítají pustit dřív, než si s nimi dám čaj. Okukují motorku a zvědavě se vyptávají na vše, co jim jejich angličtina dovolí.

"Krásy" Kaspického moře

Je pátek, což je v Íránu neděle a travnaté louky na kopcích nad městem se plní rodinami přijíždějícími si užít volný den. Všude voní masíčko z grilu a je slyšet dětský smích. K moři vede jediná silnice plná plazících se kamiónů překonávající převýšení 1300 metrů. Mezi nimi kličkují osobáky a panuje zde docela anarchie. Začínají se objevovat stromy a vše v okolí je najednou svěže zelené. Jako bych se dostal do jiné země. Teplota je více než příjemná a cesta protínající rýžová pole, na nichž jsou vidět tvrdě pracující rolníci, mě vede až k pobřeží.

Jedu podél pláží a hledám možnost, jak se na nějakou dostat. Mezi mořem a silnicí jsou většinou domy nebo alespoň zdi. Cesta po pobřeží Kaspiku je jedna dlouhá vesnice a jelikož hory začínají stoupat už pár set metrů od moře, je zde využit každičký kousek půdy. Po několika desítkách kilometrů konečně nacházím cestičku na pláž, která kdysi sloužila turistům z hotelu jehož ruiny stojí opodál. Špinavá voda, občas nějaká mrtvá ryba a všude poházené odpadky. Pohled na to vše je dost smutný. Vtom přijíždějí dva místní kluci na mopedu a zvědavě krouží kolem mě a motorky. Následuje povinné selfie a snaha o komunikaci. Škoda, že neumí více anglicky nebo já persky. Jsou velice milí a je zřejmé, že by si moc rádi popovídali. :)

Pekelná teheránská doprava

Ráno na pláži je mlhavé a k tomu začíná pršet (alespoň je konečně teplo). Pokračuju podél pobřeží ještě několik kilometrů než odbočím a přes 3000 metrů vysoké hory se vydám do hlavního města Teheránu. Zvláštnost, které jsem si zde všimnul, jsou lidé čekající u krajnice, než jim někdo zastaví. Někdy nastoupí jindy ne. Je to asi zdejší systém spolujízdy. Podle mapy vybírám zkratku. Minimální provoz mě měl trknout, že to není dobrý nápad. Po 30 km se dostávám do lyžařského centra ve výšce 2700 m n.m., kde mě správce otáčí zpět se slovy, že to není průjezdné. Vracím se a napojuji na hlavní tah s o poznání hustším provozem. Had aut se plazí po úzké a klikaté silnici znemožňující předjetí.

Po 350km a 12 hodinách jsem konečně v hlavním městě. Nic mě ale nemohlo připravit na tento zážitek. Takový chaos v dopravě, jaký vládne v ulicích Teheránu, mě vskutku zaskočil. Auta kličkují z pruhu do pruhu, mezi nimi tisíce skútrů a motorek jedoucích, kde se dá. Někdy v protisměru, někdy po chodníku. Semafory jsou zde jen na parádu, jelikož na ně všichni kašlou a do křižovatky vjíždějí najednou. Vše je kupodivu plynulé a stačí mít oči na šťopkách a palec na klaksonu. Bohužel následující dny přichází špatná zpráva. Moje žádost o turkmenské vízum je zamítnuta a já v pokoji toho nejhnusnějšího hostelu, co jsem kdy viděl, přemýšlím, co dál. Netrvá dlouho a mám jasno. Zůstanu déle v Íránu a budu mít tak více času na poznávání obyvatel a krás této úžasné země.

Pozvání na piknik

Následující den opouštím Teherán a skrze dopravní peklo mířím do národního parku Lar, který leží v horách nad městem. Když se vyšplhám nahoru, slézám z motorky, sedám na zadek a kochám se pohledem do údolí. Vtom mi někdo klepe na rameno. Otáčím se a za mnou stojí usměvavý chlápek, který piknikoval s rodinou opodál a nabízí mi část svého oběda. Přijímám a na oplátku mu dávám kus koláče z místní pekárny. Mé poděkování v perštině ho očividně potěšilo, a když odjíždí, mává celá jeho rodina. Taková setkání mě pozitivně nabíjí a zlepšují náladu každý den, který trávím ve společnosti těchto neobyčejných lidí.

Motorka na dálnici nepatří

Sjíždím zpět a po jediné silnici vedoucí skrze poušť mířím k městu Qom. Zastavuje mě až mýtná brána a u ní stojící policajt. Ten mi vysvětluje, že v Íránu motocykly na dálnici nesmí, a proto to musím otočit a vrátit se zpět. To se mi nechce, jelikož by to znamenalo objížďku 150 km. Snažím se ho přesvědčit ať udělá výjimku, zatímco mě obklopují jeho kolegové. Po půlhodině hlasitého diskutování mezi sebou mě s omluvou a taškou plnou jídla otáčí a posílají zpět. Nezbývá, než poslechnout, vrátit se do Teheránu a jet oklikou. Projíždím skrze periférii a odbočuju na první silnici vedoucí na jih. Vtipný je, že i tato cesta se nakonec napojuje na dálnici, ze které jsem se musel vrátit. Naštěstí až za mýtnou bránou. Na dálnici jsem se ocitl ještě párkrát, ale podobný problém na mýtnici se už neopakoval.

Celebritou

V Qomu začínám hledat internet, zastavuju a u mě kluk na mopedu. Ptá se, co hledám a jak může pomoc. Vyrážíme hledat společně a jak pomalu projíždíme ulicemi, přibržďuje další kluk a začíná si povídat s mým doprovodem. Nakonec hledáme internetovou kavárnu tři. Když ji konečně najdeme, vcházím dovnitř sledován hloučkem lidí, který v mžiku obklopil motorku. Domlouvám wifi a vyřizuju potřebnosti. Na odchodu dostávám balíček sladkostí a pití jako dárek od obsluhy, který mezitím jel obstarat jeho kolega. Dobroty rozdávám mezi děti vracející se ze školy a odjíždím, než si mě někdo bude chtít odtáhnout domů ???? Ještě musím nakoupit zásoby na místním marketu. Snažím se být nenápadný, což je samozřejmě nesmysl, protože mezi místníma svítím jak tvaroh na uhlí. Probíhá několik selfí a věřím, že po tomto výletu budu na íránském Instagramu na pár dní za celebritu.

Cesta do Isfahanu, mezi turisty velmi oblíbenému městu, vede skrze tzv. Wildlife refuge. Je to pustina mezi velkými městy, kde potkáte maximálně pasáky ovcí a pár toulavých psů. Kempování v této divočině je silný zážitek a já si tu samotu doslova užívám. Následující den přijíždím do Isfahanu, o poznání klidnějšího města než je Teherán. Než najdu ubytování, podaří se mi jednou sebou plácnout na asfaltu plném léty vyhlazených kamínků. Naštěstí kufry motorku ochránily, zato padák, vyrobený před cestou, se ukázal být dobrý jen jako držák kanystrů. Lidé ve městech jsou více zvyklí na bledé tváře, přesto jsou velice přátelští a milí. Zůstávám dva dny, které trávím procházkami po ulicích, bazarech a jiných zajímavých místech, jako je třeba most Khaju spojující břehy řeky Zayandeh nebo náměstí Naghsh-e Jahan. Obchody v jednotlivých ulicích jsou rozděleny podle sortimentu a služeb, které nabízí. Najdete zde auto uličky, bankovní uličky, nebo uličky s konfekcí, stejně jako v obchoďáku. Poprvé na cestě se setkávám i s Čechy a navzájem si vyměňujeme zážitky z cest. Doporučují mi navštívit ostrov Qeshm v Perském zálivu, který prý rozhodně stojí zato.

Písečná bouře

Vymotat se z města mi zabere hodinku. Volím horší zato delší cestu, která vede skrze pouštní oblast a je téměř rovná. Místy začíná foukat prudký vítr zvedající oblaka prachu a písku, který se dostává všude a rozhodně nedělá dobře mému vzduchovému filtru. Po asi 100 km v pustině potkávám dva cyklisty. Zastavuju a ptám se, zda nepotřebujou vodu nebo něco jinýho. Párek Ukrajinců cestuje z Kyjeva po ose a míří taktéž do Yazdu, ale na rozdíl ode mě, mají před sebou několik dnů cesty. Po dalších pár desítkách kilometrů končí asfalt a začíná pořádný offroad. Cesta se po chvíli rozděluje na tři a mně nezbývá, než to risknout a jednu z nich vybrat. Naštěstí se po pár kilometrech zase setkávají.

Slunce se dostává nad obzor, proto stavím stan a kuchtím večeři. V dáli sleduju bouři pomalu se blížící mým směrem a s ní šedivou stěnu pohlcující světla aut na nedaleké silnici. Zvedá se vítr a mně dochází, že je to bouře písečná. Zapínám zip vchodu právě ve chvíli, kdy písek a prach dorazí k mému bivaku. Stan se zmítá ve větru, zatímco já ho zevnitř podpírám rukama i nohama ze strachu, že ho vítr roztrhá. Po děsivé půlhodince se bouře uklidňuje. Stan vydržel! V duchu děkuju klukům z 4camping.cz za dobrou volbu. Nedokážu si představit, co bych dělal, kdyby stan povolil. V noci mě budil jakýkoliv závan větru hrající si se stanem v domnění, že přichází další bouře.

Město Yazd

Ráno jsem vše oprášil a vydal se k městu Yazd. Projíždím uličkami, které tvoří hliněné zdi domů a hledám zajímavá místa k prozkoumání. Do oka mi padne mešita v rekonstrukci. Kromě pár modlících je téměř prázdná. Zdi a stropy zdobí kousky zrcadel působících na člověka magicky, zatímco klid bez turistů a modlitby místních vytváří přesně tu atmosféru, kterou jsem hledal. Ještě chvilku relaxuju na koberci, který pokrývá celý interiér budovy, než se vydám na další průzkum města. Procházím bazary a ulicemi, kde se občas dám do řeči s nějakým obchodníkem nebo turistou. Zastavuju se v restauraci na kávu a wifi. Okamžitě se mě ujímá manažer a dává mi ochutnat něco z tradičních jídel. Objednávám si tedy oběd a po něm trávím příjemné tři hodinky v hovoru o kladech a záporech života v Íránu. Je mi nabídnut i nocleh zdarma, který odmítám. Se západem slunce opouštím město.

Pas, pas a zase pas

Další den je ve znamení přesunu k ostrovu. Jak se blížím k Perskému zálivu, začíná klesat nadmořská výška a stoupat teplota. I když mám odklopnou helmu musím ji mít zavřenou, protože vzduch už je tak horký, že mě pálí do obličeje. Projíždím městem Bandar Abbas, podél pobřeží pokračuju k přístavu, kde každou hodinu jezdí trajekt na ostrov. Od moře fouká silný vítr a nese s sebou oblaka písku z pláží, kterým mě vytrvale krmí.

V přístavu to beru co nejrychleji k trajektu. Zastavuje mě chlápek, který chce vidět pas. Nechápu proč, ale dávám mu ho. Zkontroluje fotku a kývne, že mohu na loď. Vtom přichází policajt. Znovu musím tahat pas. Mizí s ním do budko-kanceláře a za pár minut mám pas zpět v ruce. Najíždím na palubu zrovna, když přijíždí na mopedu úředník a chce vidět pas. Dává mi pokyn ať ho následuju. To už trochu nadávám, ale nemám asi jinou možnost. Další půlhodinu trávím čekáním a podepisováním papírů. Co jsem nevěděl, je fakt, že Qeshm je sice íránským ostrovem, ale patří do zóny volného obchodu, a tak musím projít standardním celním řízením. Vše probíhá s úsměvem a během hodinky stojím pevně nohama i kolama na ostrově.

Ostrov Qeshm

Další tři dny cestuju a objevuju krásy, které toto neskutečné místo nabízí. Sever pokrývají mangrovové lesy, zatímco na jihu nacházím nádherné pláže s průzračnou vodou. Ostrov je 100 km dlouhý a 20 km široký, skládá se z několika geoparků. Jsou zde spousty zajímavých míst, od liduprázdných údolí, kde voda a vítr vytvořily nevšední skalní útvary, po temné solné jeskyně, v nichž jsem si vyzkoušel, jaký to je být v absolutní tmě a tichu. Je to nevšední zážitek. Podél jižního pobřeží vede nezpevněná cesta, na které potkávám partu kluků stojících u krajnice s uvařeným autem. Dávám jim všechnu vodu, co mám a přeju hodně štěstí. Po několika kilometrech mě dohánějí a z okna auta podávají kanystr s benzínem, který jsem po cestě ztratil. Navzájem jsme si pomohli a jako bonus dostávám tip na skvělou pláž. Konečně šance se vykoupat a splnit si cíl cesty. Noc trávím u moře. Teplota mě nutí spát svlečený venku, protože ve stanu se to opravdu nedalo.

Cesta zpátky

V hlavním městě, jenž se jmenuje také Qeshm, hledám možnost připojení. Ptám se maníka na venkovním baru a ve chvilce jsem online s chlazeným pitím v ruce. Placení nepřipadá v úvahu, navíc dostávám mapu s podrobnými informacemi, co na ostrově navštívit. Neměl jsem to srdce mu říct, že už jsem vše viděl. Nechal jsem ho mluvit, což mu očividně udělalo dobře. Opouštím tento neobyčejný ostrov plný přátelských lidí, kteří žijou prostým životem, nezkaženým západní kulturou. Znovu se naloďuju na trajekt a vydávám se na mou cestu zpět. Od této chvíle se budu k domovu už jen přibližovat.

Zase to vízum

Opuštím ostrov Qeshm. Opět probíhá celní kontrola, kde si všímám zásadního problému v mém pase. Tím je datum platnosti víza. Vetšinou se vydává na 30 dní, ale to mé je z neznámého důvodu na 15 dní. Pokusím se to vyřešit v Shirazu. Přibržďuju na benzínce doplnit palivo, které zde mimochodem stojí stejně jako láhev vody. Většinou se setkávám s milou a zvědavou obsluhou, ale tentokrát byli chlápci u stojanů extrémně veselí a zvědaví. Příčinou byla láhev whisky, kterou mi nabízeli na košt. Prohibice je asi moc netrápí. Krajina se opět mění, je velmi rozmanitá a hory se střídají s pouští, pastvinami a poli. Někdy si připadám jako bych se ocitl v Austrálii, jindy zase jak v Africe. Před Shirazem trávím noc u nedalekého jezera Maharl v polorozpadlém domku v obilí. Jezero má zvláštní červené zbarvení, které způsobuje bakterie přežívající ve slané vodě. Koncem léta je obvykle téměř vyschlé a znovu se plní až po zimě.

Mise imigrační úřad

Následující den mě čeká nelehký úkol. Musím se pokusit prodloužit íránské vízum. V cestovní agentuře, která mi vydala autorizaci pro žádost o vízum, zjišťuji, že zažádat mohu na imigračním úřadu. Dostávám radu, jak se tam dostat, což se ale ukázalo být tvrdým oříškem. Ve městě panuje dopravní chaos. Ulice jsou rozkopané, všude jsou uzavírky a na směrovkách, místo nápisů, jen zkroucené žížaly. Vyptávám se místních, kteří jsou velice ochotní. Bohužel každý ukazuje jiným směrem. Nakonec se mě ujme chlápek a nabízí mi doprovod až na místo. Je tak 35°C a tahle dobrá duše přede mnou popobíhá další dva kilometry, abych se nemusel za ním tak ploužit. Nevím, jak mu poděkovat. On vnímá pomoc jako samozřejmost.

Na imigračním čekám půlhoďku, než se dostanu na řadu. Po nezbytném vyplnění několika velice důležitých formulářů, mě posílají zaplatit poplatek do banky. Před stanicí se ptám na cestu kolemjdoucího, který mi okamžitě nabízí, že mě tam zavede. Tentokrát, naštěstí pro něj, autem. V bance pomáhá vyplnit formulář a když zjišťuju, že se nedá zaplatit dolary, půjčuje mi hotovost. Potom mě bere do směnárny ke známému, kde mi domlouvá super kurz a zve mě na oběd. Co dodat, prostě neuvěřitelné. S plným břichem se vydávám hledat nocleh. Ubytovávám se v pěkném a čistém hostelu s velice milým a ochotným manažerem. Večer pořádají rodinnou hostinu, na kterou mě zvou. Rodinná oslava znamená účast rodičů, sourozenců a dětí, takže se sešlo kolem 20 lidí.

Výletování

Ráno se mi nechce z pohodlné postele, ale nakonec se přemlouvám a vyrážím brzy ráno do Persepole, abych se vyhnul davům turistů. Je to asi hodinka cesty, a když dorážím na místo, je zde ještě poměrně klid. Po zaplacení vstupu, asi 200 000 riálů (cca 140kč), začínám prohlídku ruin starodávného města, které založil Darius asi 500 let př. n. l. a velký podíl na jeho rozkvětu měl i vládce Persie Xerxes. Město má úžasnou atmosféru a dávné časy dýchají z každého zákoutí. Seznamuju se s partou studentů, kteří mi vyprávějí o historii tohoto místa a nakonec i o současném stavu v zemi. Íránci svoji zem milují, ale zároveň touží po změnách, které by jim umožnily žít víc svobodně. V poledne je památka v obležení lidí, autobusy neúnavně přivážejí další a další.

Vracím se zpět do Shirazu a odpoledne vyrážím na průzkum. Potkávám i několik obchodů s čistě "západním" zbožím, jako by to bylo něco extra. Před mešitou Shahcheragh je poměrně rušno. Koná se ceremonie Krále světla, proto jsou zde davy věřících. Zkouším se dostat dovnitř, načež jsem upozorněn, že musím počkat na průvodce, bez kterého jako nevěřící do mešity nemohu (nechápu, jak poznali, že nejsem muslim). Ten je zcela zdarma a věnuje se pouze mně, což trochu omezuje můj pohyb po mešitě, naproti tomu získávám spousty zajímavých informací. Po ceremonii se vydávám do rušných nočních ulic kypících životem a užívám si teplého večera.

Policejní eskorta

Je čas vydat se dál. Projíždím nádhernou krajinou horských lesů a plání. Pokouším se nakoupit něco k jídlu, ale marně. Vypadá to, že je zde nějaký svátek, jelikož ulice jsou liduprázdné a všechny obchody zavřené. Nakonec se na mě usmálo štěstí, když objevuju malou pekárnu a kupuju chlebové placky vytažené rovnou z pece. Je to neskutečná dobrota, obzvlášť když si to pomažu místním smetanovým sýrem domácí výroby.

Silnice vede podél řeky a já se rozhodl postavit bivak na jejím břehu v místě, kde se koryto vzdaluje od cesty. Koupu se, zatímco sleduju rybáře vláčeje síť proti proudu. Sekám dříví na oheň, když vtom jeden z nich přichází a gestama naznačuje, že zde nemohu spát. Moc si toho nevšímám a rozdělávám oheň. Po hodince je rybář zpět v doprovodu policistů, kteří mi vysvětlují, že zde nemohu zůstat, protože břehy jsou plné jedovatých hadů. Nechají mě sbalit věci a eskortují mě do nedalekého městečka. Dovedou mě až k místnímu parku, kde prý mohu bezpečně nocovat. Představují mě skupince mladíků vesele debatujících u kouřící šíši. Natahuju hamaku a připravuju si nocleh. Kluci mě zvou k sobě a vyzvídají, odkud a kam mám namířeno. Je po 22. hodině, ale tady to začíná žít. Městečko má tak kolem 500 obyvatel a věřím, že se na mě přišli podívat uplně všichni. Po půlnoci se vše uklidňuje. Konečně si mohu v klidu dáchnout.

Setkání s krajanem

Budím se do teplého a slunečného rána. Mířím přes Kurdistán do Tabrízu, odkud budu pokračovat přes hory do Arménie. Je úžasné, jak mnoho místních lidí na mě mává, ať zastavím u krajnice jen proto, aby si se mnou udělali fotku. Proto mě nepřekvapilo, když na mě začal zběsile mávat kluk z okýnka předjíždějícího auta, ať zastavím. Co mě překvapilo bylo "čau", které na mě vyhrkl hned, jak vylezl z auta. Začíná vysvětlovat, že je zde na misi za záchranu zmijí, vyslán plzeňskou ZOO. Seznamuje mě se zbytkem íránského týmu a ještě chvilku si vyměňujeme zážitky, než se rozjedeme každý svou cestou. Doufám, že ta jeho bude úspěšná a zmije přežijí.

Video - Neskutečný Írán - Dobrodružství Středního východu

Příští zastávka Arménie

Okolní krajina rozhodně není nudná a je pořád nač koukat. Sice je teprve květen, ale tady už zemědělci intenzivně pracují na sklizni a někde dokonce i orají. Jak se blížím k Tabrízu, míjím častěji policejní nebo vojenské kontroly, kde mě většinou i zastavují. Když je to počtvrté během hodiny, začíná to být trochu otravné. Většinou je to pouze ze zvědavosti, a když už mi jeden policista začíná prohrabávat kufry, šéf mu rozkazuje, ať mě nechá být a pustí dál. Ve městě hledám 2 hodiny vhodný nocleh. Vzdávám to a beru zavděk hotelem, dle mého soudu tak jednohvězdičkovým, s ramínkama. Sprchy a hajzly na chodbě, holá místnost ve tvaru nudle a na postel se neodvažuju lehnout bez karimatky pod sebou. Upozorňuju, že nejsem žádný ňuňánek. Využívám wifi, zatímco se cpu tím výborným íránským chlebem. Dnes asi naposledy. Zítra už mě čeká Arménie.

Zdroje: archiv autora, visualmototravel.com, youtube.com