Cesta přes Istanbul s dobrodruhem Vojtou Kaderou

Baťůžkář Vojta Kadera je dobrodruhem každým coulem. Své netradiční zážitky a svébytný způsob cestování sepisuje do krátkých povídek. Jednu z nich si můžete přečíst v našem dnešním článku. 

Nesnáze stopařů

Byl chladný podzimní večer. Toho dne jsem stopem urazil již pět set kilometrů a teď jsem hleděl na světelný opar nad Istanbulem, avšak z velmi nepříznivého místa. Poslední šofér mě vyhodil tam, kde sjížděl z dálnice a kde je sjezd, tam musí být logicky i nájezd, říkal jsem si. Jenže výjimka potvrzuje pravidlo a tohle byl přesně ten případ. Začínalo pršet a byla tma. Vozidla svištěla kolem vysokou rychlostí a já doufal v zázrak. V tom zastavil kamion. Zvláštní bylo, že zastavil přede mnou, přestože já byl špatně vidět. S největší pravděpodobností tedy nezastavil kvůli mě, ale aby se podíval do mapy nebo tak něco. Já ale přes ten kolos najednou nebyl vidět už vůbec a tak jsem mohl buď jít o kus dál a stopovat tam, nebo s ním hodit řeč.

S drzostí zoufalého vandráka jsem vlezl na palubu a řekl jsem: „Salám alejkum.“ na což on reagoval dlouhým tureckým monologem. Byl to takový postarší zavalitý pán oblečený v ušmudlaném tričku a teplákách. Vypadal, že už je na cestě hodně dlouho, stejně jako já a přesto úplně jinak. Žvanil a žvanil. Z jeho urputnosti mi došlo, že po mně něco chce. Naivně jsem si myslel, že prachy. Jenže on si najednou začal sahat do rozkroku a mně bylo jasný, že s tímhle slizounem se do Istanbulu nedostanu. „SIK TIR GIT!“ použil jsem svou novou oblíbenou frázi, kterou mě naučili turečtí puberťáci pár dní nazpátek, a vyskočil jsem zpátky do nepřízně času a prostoru, která v kontrastu s náruživým šoférem najednou nebyla zas tak špatná.

Vespou na autobus

Sveřepě jsem mašíroval vpřed, jako bych snad plánoval dojít do hlavního města pěšky a najednou přede mnou zastavila Vespa. Mladý motorkář v kýčovitě červené helmě gesty značil ať si nasednu a já neváhal. Malý jednoválec se rozvrněl a my letěli střemhlav s takovou elegancí, že se nám vyhýbaly dešťové kapky nebo se mi to tak alespoň zdálo, protože v ten moment zmizelo veškeré nepohodlí i únava. Z nosu mi tekla nudle jako námořnické lano a na tváři jsem měl strnulý úsměv houževnatého dobrodruha, kterého nic nemůže rozházet. Kličkovali jsme hustým provozem a já si připadal jako Han Sólo v centru galaxie.

Motorkář zastavil někde na předměstí, v místě kde byla autobusová zastávka. Jen co jsem slezl z jeho pekelného stroje, tak mávnul rukou a na jeho znamení před námi zastavil naleštěný minibus s tak nízkým profilem pneumatik, jakoby zrovna přijel z natáčení hiphopového videoklipu. Motorkář něco řekl řidiči, pak mi zamával a já nastoupil.

Interiér byl osvětlen modrými zářivkami a ve všech oknech se vlnily různé záclonky a bambulky. Ze zpětného zrcátka nad čelním sklem visely obrovské plyšové kostky a na palubní desce byl malý plyšový pejsek, který šíleně kýval hlavou, protože řidič řezal jednu zatáčku za druhou, takže se za jízdy museli držet i sedící pasažéři a to vždy oběma rukama. Nastupovalo se zadními dveřmi a všichni kromě mě byli povinni řidiči zaplatit. Probíhalo to tím způsobem, že řekli kam jedou a pak mu do hrsti nasypali hromádku drobných. S každou další zastávkou ale bylo více narváno, a tak se peníze posílaly z ruky do ruky a informace o jeho cílové destinaci tichou poštou. Respektive to platící pasažér nahlásil, další to po něm zopakoval a tak dál, až se to dostalo ke mně a já jakožto poslední článek řetězce nahlásil řidiči nějakou zkomoleninu názvu zastávky a podal jsem mu drobné.

Ztracený mládenec

Na konečné zastávce řidič zařval do davu pasažérů něco jako: „HEEEJ! KDO JEDE METREM? POSTAREJTE SE TADY O TOHO ZTRACENÉHO MLÁDENCE.“ a hned se mě ujmul kravaťák jménem Mohamed, který zřejmě jako jediný přítomný uměl alespoň trochu anglicky. Můj zjev v něm evokoval vzpomínky na jeho cesty do Evropy, které podnikal v dresu Fenerbachče a hned si vzpomněl i na zápas evropské ligy mezi Fenerbachče Istanbul a Viktorií Plzeň. Já mu řekl jen, že jedu na letiště a on pokračoval ve svém vyprávění, přičemž mě ještě učil chorály a oslavné písně.

• Malé do 35 l

• Střední do 55 l

• Velké nad 55 l

Přespání na letišti

Jak jsem se dostal na letiště si pamatuji jen v mlhavých obrysech, protože jsem byl již naprosto vyšťavený a můj mozek přepnul na autopilota. S naprostou samozřejmostí jsem si ustlal na lavičkách a probudit mě nedokázalo ani protivné hlášení o nejlepší kávě ze Stárbaksu a o zákazu kouření.

Probral jsem se celý otlačený a zmačkaný. Mžouravým pohledem jsem se podíval směrem k obří tabuli s odlety. Berlín, Lipsko, Praha... a napadlo mě, že by bylo vážně fajn mít peníze na jeden z těch letů, ale já je neměl a na letišti jsem spal jen proto, že mi to bylo milejší než Istanbulská ulice.

Na jižním pobřeží Turecka (odkud jsem vyrážel), bylo krásných třicet stupňů a já teď stál u silnice v sychravé evropské části Turecka a bylo mi teskno. Celé dopoledne jsem popojížděl krátkými stopy, až konečně zastavil někdo, kdo jel daleko. Dokonce tak daleko až jsem z toho usnul.

• Pěnové karimatky

• Samonafukovací

• Nafukovací karimatky

• Cestovní polštářky

Nikdy nevíš, koho potkáš

Když jsem se probral, tak jsem si vůbec nedokázal vzpomenout, kde to jsem. Jisté bylo jen to, že se válím na zadních sedačkách a vpředu sedí dvojice čistě oblečených mužů. Oba měli krátký sestřih a mohlo jim být tak kolem třiceti. Řidič se představil jako Denis a ten druhý jako Hakan. Já jsem jim řekl, že jsem V-o-j-t-ě-ch a dával jsem pozor na svou dikci a artikulaci. Jestli jsem se totiž v Turecku něco naučil, tak to bylo představování se a důrazná výslovnost. Paní učitelka, co mě v první třídě učila logopedii, by ze mě měla radost. Místňáci ale přesto nikdy mé jméno vyslovit nedokázali a mně nezbývalo nic jiného, než se s tím buď smířit, nebo si změnit jméno na Mohamed.

Denis se mě zeptal, jestli mám hlad a v tom jsem se teprve opravdu probral, protože dle mé zkušenosti po takové otázce vždy následovala hostina. Upřímně jsem odpověděl, že jsem už nejedl dva dny a v reakci na to se na mě otočil Hakan a zářily mu oči.

„Myslím, že bychom ti mohli trochu zpříjemnit den,“ pravil tak vznešenou angličtinou, že bych za jiných okolností nepoznal odkud pochází. „Zrovna jsme otevřeli novou restauraci. Seš zvanej!

Užitečné odkazy

• Cestopisy >

• Poradna >

• Testovna >

• E-SHOP >

Autor: Vojtěch Kadera

Zdroje: archiv autora