Svatba na Islandu - 2. část

V minulém článku nám kolega Lubo popsal, jak probíhalo vyřízení svatby v zahraničí - na Islandu. Dnes si můžete přečíst o samotném svatebním obřadu.

Můžeme si dopřát pozdější vstávání, po kterém následuje sprcha a snídaně. Poledne se rychle blíží a tak jdeme nafotit přípravy nevěsty a ženicha. Je to v "našem stylu".

Cesta na místo konání obřadu

Mezitím dorazí naše oddávající Helga se svojí neteří. Jde s ní, protože budeme procházet místem, odkud pochází její rodina a později se ukáže ještě jako dost užitečná:). Vzájemně všechny představíme, vybavíme formality s podpisy a můžeme jet. Přemýšlím, jestli se v autě před námi opravdu vezou i naše prsteny a nezapomnělo se na ně, ale v téhle chvíli to už budeme muset nechat osudu. Třicet kilometrů dlouhá cesta k Hattafelu je mnohem pomalejší a náročnější než jsme si představovali.

My

Nakonec je ale vysněná hora na dohled přímo před námi. S Pavlí necháme ostatní u aut a zkoukneme okolí. Po menší pěší procházce vybíráme k obřadu místo u řady kamenů s výhledem přímo na Hattafell. Místo se nakonec ukáže mnohem lepší než úpatí, odkud horu není tak vidět. Všechny rozestavíme s Helgou uprostřed u větší solitérní skály. Přicházíme společně držíce se za ruce s dronem v zádech. Jsme u Helgy, slova plynou a my se díváme na sebe. Velká slova, malá slova...přijde mi, že všechno se děje tak nějak mimo prostor a čas. Vidím jen Pavlí úsměv, vlasy ve větru a slyším naše odpovědi na tak důležité otázky, kvůli kterým se tady nejspíš ostatní sešli. Měníme si prsteny s rytím v islandštině. Všichni tleskají, vytahujeme skleničky, rozlijeme sekt a já pronesu motto, o kterém si myslím, že nás doprovázelo pár posledních let.

Svatební video

Vyrážíme na cestu

Postupně se přesouváme k autům, převlékáme se do outdoorového. V autech máme připravené 4 batohy s kompletní výbavou na trek - Pavlí, já, kameraman Vítek a Pavlí mamka Lenka. Helga se loučí a otáčí auto. Její neteř vyskočí z auta a odhází stranou několik velkých balvanů, než jí kdokoliv stihne nabídnout pomoc. Odpoledne rychle utíká a nás dnes čeká ještě o něco delší cesta, než jsme původně plánovali, protože jsme nedorazili přesně k úpatí. Ostatní se s námi loučí. Na poslední chvíli nám ještě strkají müsli tyčinky a pak vyjíždějí taky. Máme pocit, jakoby to byla velká výprava do neznáma. Částečně vlastně i je, protože po pár kilometrech na nezpevněné cestě se rozhodneme obejít Hattafell z jihu, a tak musíme doufat, že nás nezastaví nějaký ostrý sráz, kterých je tady hodně. Nezastaví. Pod horou si na chvilku sedneme a posloucháme...naprosté ticho. Je odsud hezky vidět, že tato bývalá sopka je sice vysoká a strmá, ale s dostatkem času a odhodlání je zdolatelná i bez horolezecké výstroje. Nastává malá orientační hra, kdy se snažíme trefit stezku na Alpha Vatn, což se nám povede až na po druhé a asi kilometr nebo dva si zajdeme. Kráčíme v naprosté samotě po rozlehlých pláních z černého písku, které obepínají strmé zelené kopce se zasněženými vrcholky. Dojem jak z jiné planety podtrhuje i fakt, že po celou dobu nikoho nepotkáme.

Brod je blízko, ale...

Až s mizejícím sluncem nás míjí u prvního mostu velké terénní auto s prázdným přívěsem a mračícím se zarostlým chlapem, které zmizí někde v dálce. Za nějakou dobu ho potkáváme u brodu už s dalším autem naloženým na přívěsu. Procházíme po břehu a vyhlížíme místo k překročení. Nevypadá to moc povzbudivě. Lenka a Vítek naštěstí zatím neví, jak ledová tu voda dokáže být. Nakonec se odhodláme a jako první průzkumní dvojice sundavají kalhoty a boty kluci. Džíp stojící několik desítek metrů od nás se najednou rozjede, překročí řeku a opět zmizí v dálce. Přívěs ale zůstane na naší straně řeky. Dojde nám, že se musí vrátit, a že by to mohl crossnout i s námi na palubě. Tma přibývá, řeka je široká a rychlá. Na dno nevidíme. Pamatujeme si, že tenhle brod byl do půli stehen a z Indie víme, že takováhle voda dokáže být pěkně nebezpečná. Pospícháme tedy zpátky k odstavenému přívěsu. Vrátí se jeho tahač, nevrátí? Vrací se! Přetáhne lano přes další terénní a zjevně nepojízdné auto. Často se stává, že naberou vodu do motoru a za brodem ještě chvilku jedou. Řidiče tahače se ptám, jestli by nás nehodil na druhou stranu a ukazuji na holky. Zamračeně odmítá a dodá, že nám to ani nedoporučuje vlastními silami, protože je to nebezpečné. To je teda rozumbrada...

Nocujeme

Majitel odtahovaného, nepojízdného auta, ze kterého vypadne, že čekal v divočině 28 hodin na záchranu, je překvapivě mnohem více ochotný a ukáže nám místo s nejnižší vodou. To nás povzbudí, a tak jdou první kluci. Po překonání necítíme vůbec prsty na nohách. Vítkovi prý nebyla nikdy větší zima :). Holky to taky zvládnou, a tak pokračujeme dál. Míjíme další most a první kemp. Cestu je ještě pořád jakžtakž vidět, ale po zhruba 30 kilometrech ušlých za jediné pozdní odpoledne toho máme v nohách už docela dost a v žaludku velké prázdno. Najdeme si kousek od cesty asi tři metry hluboký, tři metry široký a několik desítek metrů dlouhý příkop. Tady postavíme stany. Únava si vybere svojí daň. Zatímco skupina A vaří, skupina B o počtu tří lidí roztrhne během pokusu o postavení stanu tunel pro tyčku. Potom, co se skupina A přesune ke stavění, už všechno proběhne bez nehod a všichni konečně můžou usnout. Náš velký den je u konce.