Svatba na Islandu - 3. část

Svatební obřad proběhl hladce a novomanžele čekají první společné dny se stejným příjmením, jak si je užili se dozvíte po přečtení tohoto článku.

Včerejší noc byla vůbec první, kdy naše cestovatelské stany byly všechny najednou pod širým nebem. Dokonce byly i chronologicky uspořádané - první rakvák od Colemanu, kde spala Lenka, druhý expediční červený F Race z Británie postavený na trekových hůlkách a poslední naše Terra Nova.

Novomanželské apartmá

Říkáme jí kapsle, protože ložnici tvoří taková kapsle, do které se vejdou přesně naše dvě karimatky. Vytváří příjemné mikroklima a odpadá i starost s dotykáním se stěn, protože vnější plášť tvoří tunel zdvižený o krásných 20 cm. Tyčky, tropiko i ložnice působí v ruce elfí lehkostí, ale měli by být pevnější než konkurenční MSR. Je to náš první dvouplášťový stan, který si zároveň zachoval váhovou kategorii dvou předešlých.

Trekujeme, fotíme...

(Ne)Dotykání se stěn zas tolik nevychytali Lenka a Vítek, kterým přes noc trochu navlhly spacáky. Prý v noci pršelo a foukal vítr, ale vůbec o tom nevím. Absolvujeme rychlou ranní hygienu a balení, protože jsme mimo povolené tábořiště. Čeká nás jeden pohodový kotníkový brod. Na druhé straně si chvilku povídáme s Českou, která žije v Norsku a tady trekuje a cestuje sama. Předloktí jí zdobí tetování vysokých smrků. Vítkovi se tady už docela ozývá koleno, a tak mu ho Lenka zabandážuje obvazem a já mu půjčím trekové hůlky. Za méně než hodinu dorazíme k jezeru Alpha Vatn. Název pochází už že středověku a v překladu to má znamenat Labutí jezero, ačkoliv v tomhle drsném horském prostředí nejspíš nikdy žádná labuť nebyla. Doplníme si vodu a uvaříme. Posilněni pak využijeme fakt, že s sebou táhneme šaty a uděláme řadu dalších svatebních fotek a záběrů u jezera.

Pomáháme

Čeká nás prudké stoupání. Na první odpočinkové terase postarší Španěl vytáhne a vypustí stejný dron, jaký máme s sebou. Vítek brzy pozná, že je nějaký problém. Španěl se snaží dron přivolat přes automatický návrat, ale nejspíš tady nechytá GPS. Nejdřív s nedůvěrou odmítá Vítkovy nabídky na pomoc a spoléhá na opakované mačkaní volby návrat. Pak to ale vzdá a manuální ovládání přes mobil přebírá Vítek. Je v tom kus napětí, ale i přes zvedající se vítr to s přehledem zvládne. Španěl tak zůstává majitelem pořád ještě funkčního dronu a my stoupáme dál.

Arktická krása

Těsně před vrcholem ještě využijeme ukrýt před větrem a rozdělíme si čokoládu. Přecházíme přes oblast horkých pramenů a Duhových hor. Nenecháme zahálet dron ani 360° kameru. Za Duhovými horami jsou sněžné pláně a kemp obklopený polem sopečného skla. Má takovou tu arktickou atmosféru. Uvaříme si na stejném místě, kde jsme se kdysi dali do řeči se Stevenem ze San Francisca. Holky vyráží napřed, pak já a v závěsu Vítek. Zdržuje ho balení techniky, ale to ho neodrazuje od toho, aby fotil a točil tak často, jak to jen jde.

Poslední noc na Islandu

Za kempem se cesta prudce zvedá. Pak se chvíli točí kolem drobných kamenných mohyl s dřevěnými kolíky vyznačujícími cestu a nakonec se stačí doprava na další kompaktní sněžná pole. Lidi, které potkáváme z opačné strany, se občas ptají na kemp a vypadají vyčerpaně. Uděláme si pauzu a po nějakém čase se dostaneme do závěrečného klesání. V dálce vidíme lávové bludiště před Laumanalaugarem. Pod námi je sráz a skalní jezero. Děláme poslední záběry s téměř vybitým dronem, na kterých jsou vidět naše prodlužující se stíny. Pavlí a Vitkovi vypovídají službu kolena, a proto se domluvíme, že je necháme pomalu sestupovat s našimi hůlkami a jdeme s Lenkou napřed postavit stany a uvařit jídlo. Docela dost času nám nakonec zabere shánění informací, kudy má pro nás přijet zítra můj bratr, a tak nás v kempu zastihnou ještě u stavění prvního stanu. To je porod sám o sobě, protože musíme volit mezi napínáním stanu přes kameny na štěrku bez použití kolíků nebo jejich utopením v totálním bahnu. Volíme první možnost po nesmyslných přesunech tam-zpátky, kdy za námi kulhá chudák Vítek. Nejdříve se nám zdá, že až to dostavíme, tak odpadneme, ale nakonec se přemůžeme a po teplé večeři a čaji se vyrážíme všichni čtyři vykoupat do horkých pramenů. Nad námi svítí hvězdy a my si to celé neskutečně užíváme s pocitem, že počasí, trek a vůbec všechno nakonec dobře dopadlo. Jenom, aby zítra dorazilo auto...

Čekání na odvoz

Sice dorazilo, ale ne tak úplně podle plánu. Včas jsme vstali a zabalili. Přešli jsme přes brod a čekáme. Občas nějaké auto odjede a přijede, ale to naše nikde. Využíváme čas na malou svačinu. Několik stříbrných Dacii Duster se už objevilo, jako třeba ta, co se blíží, ale ta nemůže být naše, protože naše měla značku a tahle jí nemá - ale je to naše! Dozvídáme se příběh jak se brácha rozhodl na radu místního Islanďana přijet úplně jinou cestou než jsme mu řekli - přes mlhu, brody a spousty výmolů. Zpátky si prosadíme naši verzi a zanedlouho se černá písková cesta kroutící se kolem jezera změní na asfaltovou. V Reykjavíku si ještě rychle necháme ověřit oddací listy místní apostilou (bez ní vám je ve vaší domovské zemi neuznají) a o pár hodin už odlétáme z Keflavíku.

Island je skvělá země

Co dodat na závěr. Island je skvělá země, kterou by bylo škoda ve vašem cestovatelském seznamu vynechat. Oblíbili jsme si ji natolik, že několik dní po návratu jsme si spontánně koupili letenky v akci na zimní Island, a tak jsme tam po pár měsících vyrazili opět. To je už ale jiný příběh...