Cesta do světa začíná

Náš příběh začíná v Praze. Původně jsme měli v plánu jet rovnou do Albánie, cesta se nám ovšem trošku protáhla. Čeká vás vyprávění o tom, kudy jsme se tam nakonec dostali. 

Pokud jste k nám zavítali poprvé a vůbec netušíte „která bije“, můžete si přečíst úvodní slovo k našemu příběhu. Naleznete zde také mapu našeho putování a souhrn dalších příběhů.

Jak to všechno začalo

„A můžu se tedy přidat?“ Tak začalo asi dvoutýdenní plánování naší cesty na Blízký východ, které kromě vytyčení přibližného plánu trasy a zjištění aktuální bezpečnostní situace daných zemí obnášelo i vyřízení věcí jako je přerušení studia, pojištění, ověření plných mocí a další podobné radosti. Poslední dny před odjezdem jsme také využili k pořádnému přejídání se dobrými jídly před nastupující érou čočky, rýže a ovesných vloček. Po menších komplikacích se nám nakonec přece jen podařilo vyrazit na cestu. V ne příliš ranních hodinách jsme začali stopovat na Černém Mostě směr Albánie. Po pár hodinách jsme stáhli nároky na vzdálenost a vyměnili jsme ceduli Vídeň za Brno. Jenže i tak jsme asi chtěli trochu moc.

Lago di Garda je sice úplně mimo plánovanou trasu, ale zase můžeme vyzkoušet paddleboarding

Rozhodli jsme se pro změnu lokality a aktivnější přístup - začali jsme otravovat řidiče kamionů na pumpě u Průhonic. Zhruba po hodině se chytil Polák Robert, který nás odvezl do Linzu. Jazyky moc neovládal, tak jsme mohli v klidu mlčet. Za to jsme byli rádi, jen asi nebylo nejvhodnější usnout řidiči na rameni... Z Linzu jeli všichni snad jen na Passau, tak nám nezbylo, než to zkoušet vytrvale dál a v mezičase projíst v místní Bille a na benzince pár eur. To už ale byl druhý den výletu a my byli natěšení na cestu do Grazu. Ani tam jsme ale úplně nepochodili, a tak jsme po půl dni neúspěšných pokusů vyměnili ceduli Graz za „Süd".

Co vše se v Itálii nesmí

Teď už sedíme u italského Lago di Garda, kde jsme vlastně původně vůbec nechtěli být, a za zvuků šplouchajících vln a ve svitu hvězd popíjíme docela dobré a hrozně levné víno a konečně si vychutnáváme tu dokonalou a absolutní svobodu. Ačkoli je voda teplá a čistá, i přestože jsou poblíž jezera vinice plné vína, všudypřítomní turisté nám napovídají, že se máme raději posunout dál. A tak zvedáme palce hrajíce soutěž, kdo stopne více aut.

Je potřeba dobíjet baterky strojům i lidem	Víno nám lítá rovnou do pusy

Své aktuální vítězství Karel potvrzuje, když ve Veroně zastavuje Carabinieri – něco jako místní policii, se kterou údajně není zrovna sranda. Plynulou angličtinou nám sdělují, že stopování je v Itálii zakázáno, berou si naše ID a s nimi i chuť do dalšího riskování. Pokorně se tedy vydáváme na nádraží a kolem desáté večerní nasedáme na vlak do Benátek. Další vlak do Terstu jede samozřejmě až ráno, a tak vyrážíme hluboko do nitra města hledajíce místo k přespání. Nakonec zůstáváme u jednoho z tisíců mostů na placu krytém ze tří stran. Sotva si pak brzy ráno hodíme svých 25 a více kilo na záda, už nás na člunu přijíždí vyprovodit pro změnu policie benátská. Spát na ulici asi také není úplně legální :-).

Romantický nocleh v Benátkách s ranním překvapením v podobě místní policie

Do Terstu přijíždíme dopoledne a rozpálené město brzy necháváme hluboko pod sebou. Odtud už zase pěkně stopmo pokračujeme do Slovinska (kde trávíme méně času, než by si tato krásná země zasloužila) a hurá na Balkán. Chorvatskem se přesouváme víceméně po Jadranské magistrále s postupnými spacími zastávkami na pláži v Novi Vinodolski, v rozestavěné třípatrové rezidenci s výhledem na moře ve Splitu a v Dubrovnickém lesoparku. Cestou si užíváme léta, koupeme se, flákáme se, cpeme se jogurty - prostě pohoda.

Noční pohled na městečko Novi Vinodolski

Opuštěná rezidence ve Splitu nám slouží jako dočasné ubytování

Západ slunce v Chorvatsku

Další zastávkou je černohorská Budva, kde nocujeme v kempu a ráno se vydáváme do ulic na ochutnávku místního ovoce vykukujícího zpoza plotů. Další auto s poněkud svéráznou posádkou nás odtud veze ke Skadarskému jezeru a my se těšíme na pořádnou sladkovodní koupačku. Vystupujeme v městečku Virpazar, odkud by to podle navigace mělo být k jezeru necelé dva kilometry přes louku. Natěšení postupujeme nejprve mokřejší loukou, pak už máme bahno do půli lýtek. Jezero ale cítíme na dosah, touha po koupeli je obrovská, a tak bojujeme s rákosem, který začíná dřevnatět. Něco nám říká, že naší cestou nikdo nechodí. Při kontrole aktuální vzdálenosti od jezera si všímáme, že jsme zapomněli přepnout mapové téma, a že v silničním se zobrazují mokřady a louky stejně.

Černohorské fíky	Skadarská bažina - tohle je teprve začátek

Nakonec se tedy obracíme a snažíme se najít nejsnazší cestu zpátky. Jenže to je chyba, protože se nám tím ztrácí vyšlapaná cestička, kterou jsme přišli. Po zhruba čtyřech hodinách stojíme opět v městečku, ze kterého jsme vyráželi. Nyní však zklamaní, vyčerpaní, od bahna a bez jedné čelovky. Silná záře měsíce v úplňku a občasné pouliční osvětlení nám naštěstí dostatečně ukazují cestu a nakonec uleháme na zápraží ruiny kamenného domu. Stan už nestavíme, máme energii jenom na uvaření večeře. Chyba. Ranní mokrý budíček přichází o půl šesté a naše věci jsou kompletně mokré. Prší ještě pár hodin a přestává, až když se jdeme schovat na polévku do místní restaurace, abychom usušili aspoň spacáky. Na koupání v jezeře už nemáme chuť, tak se relativně suší vydáváme do našeho prvního cíle - Albánie.

Sušíme vše, déšť byl vydatný a dlouhý

V dalším pokračování příběhu navštívíme pohoří Prokletije, které je součástí Dinárských Alp. Také se můžete podívat na to, co si myslíme o bezpečnosti turistiky v Albánii, tedy zemi s ne zrovna nejlepší pověstí.