Dobrodružství středního východu - 1. část

Na motorce projel během 2 měsíců Michal Prskavec Turecko, Arménii, Gruzii a hlavně Írán, který je díky negativnímu mediálnímu obrazu, pro většinu Čechů tou poslední destinací, kam by se chtěli podívat.

Sbalit se na dvouměsíční moto výpravu se může zdát těžší, než ve skutečnosti je. Stačí, když člověk ví, co s sebou a co nechat ve skříni. I tak s sebou vždy tahám něco, co nepoužiju a doma zůstávají věci, co by se hodily. Snažím se s sebou tahat pouze opravdové nezbytnosti a v případě nutnosti improvizuju. Podstatné je, že mám co pít a jíst, v čem spát, dokumenty potřebné k přechodu hranic a hotovost poschovávanou po kapsách a na tajných skrýších na motorce. Jsem připraven.

Začátek cesty

Je den odjezdu a předpokládaný zážeh je v 11h. V klídku a pohodičce dolaďuju bagáž na motorce a čekám na Pavla, který mě kus cesty doprovodí. Vím, že na něj je spolehnutí a přijede včas. Zastavujeme v Poděbradech na náměstí a dáváme si kávičku. Pak už se ale vydáváme každý jiným směrem. Snažím se vyhýbat dálnici, jak jen to jde a mířím na Uherský Brod. Ačkoliv je dost chladno, potkávám na oblíbené silnici motorkářů mnoho jezdců užívajících si táhlé zatáčky s perfektním povrchem. Je sice polovina dubna, přesto má slunce blížící se k horizontu pořádnou sílu a příjemně hřeje. Bivak stavím na louce u lesa, kde si užívám první večer této cesty. Dobrou noc mi dávají koroptve a jiná lesní zvěř.

Průjezd Maďarskem a Srbskem

Motorkářský vopruz, v podobě maďarské placky se silnicemi rovnými jak pravítko, přejíždím bez zbytečných zastávek a mířím do Srbska. Na celnici je to rutina - pas, TP a na otázky, kam jedu a co vezu odpovídám automaticky. Cesta po okrskách je sice pomalejší, zato mě alespoň občas vyvede z monotónu semafor nebo policejní hlídka. Srbové zřejmě milují semafory, proto je umístili na každou křižovatku. Zelená vlna jim asi nic neříká a můžete si být jistí, že pokaždé, když naskočí zelená, na další křižovatce se objevuje červená. Alespoň mám čas rozhlížet se po okolí. Bělehrad jen projíždím a jediná věc, co mě zaujme, je náměstí plné demonstrantů, zpovzdálí hlídané hordou těžkooděnců. Za co demonstrovali už se asi nikdy nedovím.

Přes Balkán, dál na východ

Noční déšť nasytil půdu vodou a výjezd z louky byl poněkud náročnější. Údolí pode mnou se halí do mlžného oparu a občas vykukující slunce začíná vysoušet silnice. Přede mnou se objevují první kopce a krajina kolem se začíná podobat Balkánu tak, jak ho znám. I silnice už se klikatí a okolní příroda bují jarní zelení. Potkávám rodinky piknikující na louce u říčky a ve vesnicích skupinky chlapíků v družném hovoru u hrnku kávy. Občas nějaký z nich zvedne zvědavé oči, aby si prohlédl můj dunící stroj.

Na bulharské hranici je nějaký problém, který vytváří kolonu stojících aut. Krátím si čas povídáním si s Italem, jehož Africa stojí o pár aut za mnou. Očividně má už něco nacestováno, ale tentokrát jede "pouze" do Istanbulu navštívit kamaráda. Hezký výlet z Itálie. Celnící vyřešili problém a otevírají hranici. Jsem v Bulharsku. Mířím na Sofii, nad níž se vypínají stále zasněžené vrcholky kopců. Město je zajímavé, ale pokročilá hodina mě nutí jej opustit a začít si hledat dnešní nocleh. Kempuju u říčky, která se hodí na osvěžení a omytí prachu z cest. Málem jsem si z vody odnesl pár černých pasažérů v podobě pijavic. Měli ovšem smůlu, že jsem si jich stačil všimnout dřív, než se přicucli. Začíná pršet a mé ulehání do spacáku doprovazí štěkot divoké psí smečky, která obléhala můj stan dlouho do noci.

Mokré Bulharsko

Ráno mě psi vítají štěkotem a neodradily je ani klacky lítající kolem jejich hlav. Zase prší. Balím mokrý stan, oblékám nepromok a loučím se se psí smečkou ještě jedním klackem. Dostávám se do kopců, kde začíná být pěkná zima. Tipuju to na něco málo nad nulou, jelikož se déšť začíná měnit ve sníh. Přehoupnu se přes sedlo a začínám klesat. Teplota během pár minut stoupá tak o 10°C. Kupředu mě pohání jen vidina tepla a slunce, které jak doufám, přijde s Tureckem. Pršet nepřestává a tak začínám hledat místečko pro stan. Najíždím na rozbahněnou polní cestu, kde se peru s naloženou motorkou. Než se mi podařilo najít pěkný rovný místečko u řeky, plácnul jsem sebou do bahna a zvednout mašinu, když bylo vše jak namydlený, byla vskutku výzva. I to patří k dobrodružství, i když ve chvíli kdy ulehám do mokrého spacáku v mokrých věcech, si to opravdu nemyslím. 

Komplikace s vízem 

Do Istanbulu je to 350 km. To musím dnes dát, myslím si a protrhávající se mraky mě povzbuzují hupsnout do sedla a vyrazit. Turecká celní prohlídka nebyla tak hrozná, jak mě někteří strašili. Zpříjemnil mi ji celník diskuzí o spolehlivosti jeho V-Stroma, což jsem mohl jen odkývat, i kdybych si to nemyslel. Istanbul je obrovský a dostat se z jeho okraje k centru mi trvá tři hodiny. Po chvilce bloudění v hustém provozu nacházím hostel a dávám si zaslouženou horkou sprchu a kávičku na střešní terase s výhledem přímo na Bospor. Zůstávám zde tři dny, abych mohl zařídit vše potřebné včetně víza do Íránu a trochu omrknout město. Vízum bylo, jak se ukázalo, vcelku problém a po návštěvě íránské ambasády zjišťuji, že nejdříve potřebuji autorizaci, o kterou musím zažádat přes internet, stojí 35$ a bude do týdne. Nezbývá, než si vízum vyzvednout na konci týdne v Erzurumu- nejvýchodnějším tureckém městě s íránskou ambasádou. Mám aspoň více času prozkoumat vnitrozemí.

Další den se vydávám okouknout město a nasát trochu atmosféry a vůně pouličních obchůdků a bazarů. Po cestě se ke mně přidává chlapík a začíná se zvědavě vyptávat odkud a kam. Dozvídám se, že je obchodník s ručně tkanými koberci a zve mě na čaj s prohlídkou jeho obchodu. Jaké milé gesto, myslím si do okamžiku, kdy mi dochází, že za pozváním je pouze snaha prodat mi koberec. Vysvětluju, že koberec na motorku nedám a proto nic nekoupím. Vtom se mnou chlapík přestává komunikovat a uraženě odchází pryč. Trochu zklamání, ale tak to tady prostě chodí.

Turistou v Turecku I

Nemohu vynechat ani prohlídku mešit a po doporučení se vydávám do Suleymanovy, která je téměř bez turistů. Důvod je asi v umístění památky na kopci nad Bosporem, který se nechce nikomu šlapat.:) Celé centrum na mě působí dojmem pozlátka pro turisty, ale jakmile se vydám mimo, objevuju temné a špinavé uličky, kde opravdu nechci zůstávat déle, než je nutné. I tak město stálo za návštěvu a klidně bych se sem někdy vrátil. Opouštím Istanbul a zanechávám zde obtisk přední pneumatiky na nárazníku dodávky, která znenadání zastavila uprostřed silnice. Řidič jen mávne rukou a ani se mu nedivím, když se podívám na jeho auto omlácené ze všech stran.

Cestou do vnitrozemí mě provází déšť a s přibývající nadmořskou výškou i chlad. Nocuju s výhledem na úžasně zbarvenou horu a při stavbě stanu objevuju pod kamenem pěkně rostlou stonožku. Od té chvíle vždy zapínám stan a koukám do bot, než do nich vlezu. Turecko je země tisíce barev a v krajině najdete snad všechny jejich odstíny. Vrstvy hornin jsou zbarvené od rudé přes zelenou až k téměř bílé. Vše je umocněno při východu slunce, kdy kontrast vytváří velkolepou podívanou.

Cesta do Ankary se stává velmi zábavnou s úchvatnými výhledy, které mě nutí zastavit každých pár kilometrů. V pětimiliónové metropoli si plánuju dát kávičku a připojit se na internet, ale po dvou hodinách v hustém provozu a téměř nemožnosti zaparkovat, to vzdávám a odjíždím. Mířím do národního parku Goreme v centrální Anatolii, kam bych měl dorazit následující den. Hledání místa pro stan bylo tentokrát obtížnější. Není tady moc míst kam se schovat před zraky zvědavců. Po hodince hledání mi dává azyl borovicový háj. Usínám za zvuku stíhaček létajících nízko nad zemí směrem k syrské hranici a v hlavě se mi honí myšlenky, jaký mají asi náklad?

Turistou v Turecku II

Jak se blížím k parku, hlavu si můžu ukroutit. Sjíždím ze silnice a dávám i trochu offroadu. Přijíždím do stejnojmenného města Goreme, kde mě vítají turistické atrakce a obchody se suvenýry rozeseté podél silnice. Město je známé pro své starodávné obydlí vytesané přímo do skal a najdete zde spousty zajímavých zákoutí. Tvář města trochu kazí všudypřítomná komerce. Je zřejmé, že místní jsou na turistech dost závislí. Projet si park na motorce je jedinečný zážitek a mohu se tak dostat i do míst, kam se běžný turista nedostane. Skalní komíny vyřezané do krajiny po tisíce let působící erozí jsou jako z jiné planety a mohly by sloužit jako skvělá kulisa pro filmaře sci-fi filmu.

Pokračuju dál směrem na východ a krajina kolem mě se opět mění. Zasněžené vrcholky hor, kaňony s dravými říčkami, slunce nad hlavou a silnice samá zatáčka mě uvádí do stavu euforie a navozuje pocit absolutní svobody. Turecko je naprosto jiné, než jsem si myslel a totálně mění moji představu o něm utvořenou médii a plakáty cestovních kanceláří. U jedné z horských říček trávím noc a po smočení nohou okamžitě zamítám nápad vykoupat se celý. Se západem slunce přichází prudký vítr, který odnáší veškerý prach.

Video - Neskutečný Írán - Dobrodružství Středního východu

Poslední noc v Turecku

Následné slunečné ráno je vzduch křišťálově čistý a umožňuje vidět kilometry daleko. Začínám se přibližovat k městu Erzurum a po cestě navštěvuju vodopády Girlevik, kde se setkávám se skupinou školáků na výletě. Následuje série selfie s cizincem a je mi jasné, že se v této části země s evropským cestovatelem moc často nesetkají. Vše probíhá velice přátelsky a já si užívám svoji chvilku slávy. Erzurum je univerzitní město postavené na planině mezi horskými masivy ve výšce 1700 m n.m a v zimě funguje jako lyžařské středisko. Nocuju v hotelu 1. kategorie (bez štěnic a s ramínkama) a druhý den chvátám na ambasádu vyzvednout vízum.

Po dvou hodinách je vízum v pase a já se, šťastný jak blecha, připravuju na cestu k jednomu z milníku expedice a tím je bájná hora Ararat. 250 km dlouhá štreka utekla rychle a přede mnou se objevuje, jako mávnutím kouzelného proutku, zasněžený vrcholek Araratu, který ční vysoko nad okolním terénem. Zastavuju v obchodě pro trochu zásob, kde se setkávám s pohledy místních. Vypadají jakoby právě viděli zjevení. Mladí kluci před obchodem obdivují motorku a velkou radost jim dělá otáčení plynové rukojeti doprovázené duněním výfuku. Po pár kilometrech sjíždím ze silnice a řidítka nasměřuji k hoře. Zanedlouho nalézám vhodné místečko pro bivak. O hodinu později, s hrnkem kafe v ruce, pozoruju západ slunce a horu mizející v šeru do noci.

Zdroje: archiv autora, visualmototravel.com, youtube.com