Přeskočit na kategorie produktů Přeskočit na košík Přeskočit na navigaci
ForCamping s.r.o. - vybavení do přírody Menu
  • Letní výprodej

Dobrodružství středního východu - 3. část

Cestopisy

Íránská etapa expedice je minulostí, cestovatele Michala Prskavce čeká poslední část jeho cesty - Arménie.


Kudy kam v článku

 

 

Cesta k hranici vede přes hory, kde se zastavil čas tak před sto lety. Jednoduchá stavení, pasáci koz a oslí spřežení. K tomu nádherná a nedotčená příroda. Na hranici trávím dlouhý čtyři hodiny. 20 úředníků na pět papírů si mě přehazuje jak horký brambor. Arménská strana není o moc lepší. Ouřadové mě nevítají s nadšením a zvědavostí jako v Íránu. Jsem pro ně jen další položka v počítači a jejich znuděné obličeje vypovídají o zábavnosti tohoto povolání. Ještě tenhle papír k tomuhle okýnku a tenhle k tamtomu, zaplatit pár nesmyslných poplatků, než jsem vpuštěn do země. Jak já nemám rád byrokracii.

 

      

 

Hrdý partner motocyklové expedice Visual MotoTravel - Five Continents Adventure

V rámci projektu PODPORUJEME VAŠE SNY pomáháme sportovcům, dobrodruhům a nadšencům plnit jejich sny. Podporujeme také kulturní, sportovní, turistické a cestovatelské akce, stejně jako společensky prospěšné iniciativy skupin i jednotlivců. Více na PODPORUJEME.

Láska na první pohled

Od hranice stoupám do hor jedinou možnou silnicí. Už po pár kilometrech je mi jasné, že tady bude na co koukat. Zdejší hory mě ohromily, obzvláště pak jih země s národním parkem Arevik. Snažím se vyhýbat hlavním tahům a odměnou jsou mi neskutečné výhledy a divoká příroda. Vše je nádherně zelené a svěží. Dostatečně si užívám i offroadu. Občas trochu zápasím s naloženou motorkou v brodech nebo bahnitých částech cesty a pasteveckými psy, kteří mě vždycky vylekají, když vyskočí z příkopu nebo zpoza keře. Míjím nádherný vodopád, který přímo vybízí ke koupání. Dostat se k němu znamená sejít pěšky do údolí a přebrodit řeku. Po koupání zaslechnu blížící se zvuk motoru. Přijíždí ruský Gaz a z něho vyskakuje několik lidí. Nechápu, jak ten krpál sjeli. Dvě holčiny z Ruska přijely navštívit své armenské přátele a jsou na společném výletě po okolí. Začínají chystat piknik. Na menu je králík, které ho si přivezli živého s sebou. Nabízejí mi, že ho můžu klepnout, jen nevím, zda by bylo neslušné odmítnout. Nechávám to na nich, vracím se k motorce a pokračuju dál.

Mrazivá noc

Na mapě vidím, že nedaleko přede mnou je jezero Sevan. Těším se, že jezero bude v menší nadmořské výšce a mohlo by tam být tepleji. Byl to ovšem omyl. Hladina Sevanu je témeř ve dvou tisících. V noci byla pěkná kosa, nebe plné hvězd a ráno vše ojíněné. Čekám, než slunce vše osuší , abych se mohl vydat na cestu ke gruzínské hranici. Přejezd probíhá v poklidu. Jediná věc, co mě trkne, je vybavení arménské celnice, které pamatuje SSSR, zatímco Gruzínci mají moderní počítače a biometrické čtečky pasů. Už na první pohled jsou obě země technicky na jiné úrovni, ale silnice mají stejně děravé.

Zpátky do Istanbulu

Mířím směrem k Batumi, kde se rozhodnu, co dál. Mám dvě možnosti, buďto objednat trajekt přes Černé moře a mezitím se vydat na sever země, nebo pokračovat podél pobřeží do Turecka. Od hranice na pobřeží vede pouze jediná silnice, která podle mapy vypadá dobře. Zhruba v polovině se mění asfalt na šotolinu stoupající serpentinami do kopců. Vede skrze nádhernou přírodu, která mi pomáhá zapomenout na zimu doprovázenou občasným deštěm. Jak se blížím k sedlu, začíná se objevovat i sníh. Přeju si tu být tak o měsíc později. Věřím, že v létě to tu musí být kouzelný. Všude okolo jsou staré chaty, jestli je tak mohu nazvat, a za sedlem se objevuje i lyžařské centrum. Sjíždím zpět do nížiny, kde se ke mně přidává i déšť nabírající intenzity. Není se kam schovat. Musím pokračovat. Bahno přitékající s proudy vody mě dost potrápilo. Oddychnu si až dole, kde konečně začíná asfaltová silnice pokračující až do Batumi.

Předjíždí mě konvoj dvou luxusních SUV s ruskou značkou, plný ostrých týpků a dvou dodávek naložených tak, že drhnou břichem o asfalt. V hlavě se mi honí otázka, co asi vezou. Ptát se rozhodně nebudu, nerad bych skončil zahrabanej v lese. Prší až do Batumi, kde se promočený na kost uchyluju do pohodlí hotelu, ač se jim snažím vyhýbat. Když zjištuju, že předpověď počasí na dalších pár dnů je špatná a na trajekt bych čekal 6 dnů, padá rozhodnutí jet po tureckém pobřeží Černého moře do Istanbulu. Mrzí mě to, ale nemá cenu hrát si na hrdinu, trpět někde v horách, kde bych stejně v tomhle počasí moc neviděl. Slibuju sám sobě, že se do Gruzie jěště někdy podívám a následující den vyrážím k turecké hranici. Déšť mě doprovází další tři dny, než se umoudří a nechá mě vychutnat si krásu pobřeží Černého moře.

Ztracen

Silnice je motorkářský ráj lemující pobřežní hory. Moc rovinek si tu člověk neužije, zato panoramata jsou úžasná. Přes Trabzon to směřuju k výběžku Sinop a důkladně poloostrov prozkoumávám. Krajina mi silně připomíná Irsko. Po prohlídce hradu Sinop Kalesi jedu navštívit maják na západní straně. Tam také trávím noc na útesech za zvuku mořských ptáků a příboje. Další den pokračuju na západ. Počasí je jak na houpačce, zase prší , je 13°C. Jsem ztracený, odešla mi USB nabíječka, telefon vybitý, bez mapy Turecka, dochází benzín a pumpa nikde. Řvu do helmy, abych si ulevil, ale po chvíli mi dochází, že s tím stejně nic neudělám a musím brát věci tak, jak jsou. Je to součást dobrodružství a za pár týdnů se tomu ještě zasměju.

Noc na pláži

Náladu mi spravuje báječné jídlo a usměvavá obsluha v jedné z restaurací u moře. Využívám i wifi a po jídle si dávám čaj a dost mě překvapí cena při placení. Chutné jídlo a příjemné prostředí za pár kaček. Nechávám štědré spropitné a vydávám se dál. Je to poslední noc před Istanbulem, proto ji chci strávit na pláži. Hledání není vůbec jednoduché. Z jedné mě vyhání místní správce, k další vede rozbahněná strmá cesta. V polovině sjezdu to vzdávám a otáčím to. Nejsem si jist, zda bych se zítra dostal v tom bahně zpět nahoru. Za další 2 hoďky nalézám opuštěný kemp rovnou u moře. Stan stavím na jedné z teras vybudovaných na kopci nad pláží. Zpoza mraků vykukuje slunce a trochu se otepluje. Užívám si nádherné odpoledne na písčité pláži, večer u táboráku a je mi fajn.

Znovu v Turecku

Do hostelu, kde jsem strávil mé první dny v Turecku, je to 75 km. I tak mi cesta zabere přes tři hodiny. Doprava je hustá, s nespočtem kolon a se širokými kufry musím projíždět mezi auty velice opatrně. Nechci si je přece odřít o nějaký mercedes. Majitel mě vítá a vyzvídá, jaké to bylo v Íránu. Dáváme si čaj, zatímco mu vyprávím zážitky a ukazuju fotky. Je to velice milý pán se zdravým pohledem na svět, avšak někdy až moc negativním. Mnoha Turkům se nelíbí současný stav země a zkorumpovaná vláda. Stěhují se do velkých měst za lepším životem, aby záhy zjistili, že žít tam není tak jednoduché, jak si představovali. To je ale všude ve světě asi stejné. Vyrážím do města nakoupit nějaké dárečky a dát si "pouliční jídlo". Večer sedám na střešní terasu, využívám wifi pro naplánování přibližné evropské trasy.

Bulgaria

Následující den se přesouvám k bulharské hranici. Vše probíhá bez problému a během chvilky jsem vítán cedulí Bulgaria ve známém hvězdném EU kruhu. Odpoledne projíždím národním parkem Strandzha. Jedna část u řeky se mi natolik zalíbila, že jsem se rozhodl zde zůstat. Po zakempování si jdu projít okolí. Nádherná a nedotčená příroda si zde žije vlastním životem. Čistá voda v řece je plná ryb, žab a hadů. Všude rozkvetlé rostliny a zpívající ptáci. Prostě romantická idylka. Houpu se v hamace a užívám si toho klidu, když v tom slyším bouchnout dveře od auta. Jsou to strážci parku pomalu mířící mým směrem! Po pár minutách snahy o komunikaci mě zde nechávají kempovat, s tím že to není problém, když po mně nic nezůstane. Nerozdělávám oheň a místo zanechávám čisté doufajíc, že tak pomůžu dalším cestovatelům přespávat na kouzelných místech jako je toto.

Burgas, Varna a dál na Bukurešť

Valím to na Varnu přes Burgas, který mě ničím nenadchnul. Ukrajuju kilometry podél pobřeží a rozhlížím se kolem sebe, zda nenajdu něco, co by stálo za prohlídku. Mapa mi ukazuje vodopád asi 2 km od silnice. Sjíždím ze silnice a po pár minutách jsem na mýtině uprostřed lesa s pár lavičkami a veřejnými grily. Cedule ukazuje 100 metrů. Nakonec se ukáže, že je to spíše kilák. Namísto vodopádu je tu spíše čůrek vody padající ze skály. Alespoň jsem se hezky prošel. Když dorazím do Varny, je mi jasné, že zde moc dlouho nevydržím. Město a jeho okolí je turistická destinace, kde je tomu vše uzpůsobeno. Pokračuju dál podél pobřeží, které mi vše vynahrazuje, než se stočím do vnitrozemí směrem k Bukurešti. Ke mně se přidává vytrvalý déšť nutící mě strávit dnešní noc v ruině nějakého zemědělského stavení. Rozdělávám oheň a doufám, že mokré věci do rána aspoň trochu oschnou.

Rumunský hostel

Průjezd celnicí je pohodička. Letmý pohled pohraničníka do pasu a hned mažu dál. Jedna z mála výhod EU. Do Bukurešti je to sto kiláků. Po zabydlení v hostelu jdu na průzkum města. Je krásné nedělní odpoledne a všude to tu žije. Míjím parky a kavárny plné lidí, kteří si užívají pohodičku volného dne. Objevuju i doznívající hudební festival. Trochu mě mrzí, že tu nejsem o den dříve.

V hostelu klábosím s milou Číňankou o cestování s baťůžkem tzv. backpaking. Ptá se mě, odkud jsem a její reakce na moji odpověď mě trochu udivuje. Prý jsem šťastný člověk, že žiju v takové zemi jako je Česko...něco k zamyšlení. Společně s námi je zde ubytována i parta mladých lidí, jenž mě po chvilce pozorování utvrzují v tom, že sem jezdí za jediným účelem. Pařit! Chápu to, protože pro Amíky, Brity nebo Australany jsou zde ceny více než přijatelné. Nemá cenu se tu více zdržovat.

Nejmalebnější silnice

Soustředím se na poslední bod cesty, který chci vidět, a tím je Transfagarašan. Cesta vybudovaná vojenskými jednotkami v 70. letech minulého století za účelem rychlého přesunu armády přes hory zvané Fagaraš. Výstavba byla vyprovokována sovětskou invazí do Československa v roce 1968. Vyžádala si přes 40 lidských životů a 6500 tun trhaviny. Mnozí ji považují za jednu z nejmalebnějších silnic na světě a já jim musím dát za pravdu. Po silnici stoupám kolem drákulova hradu a přehrady Vidraru směrem k tunelu Balea. K tunelu jsem se bohužel nedostal, jelikož horní část cesty je stále pokrytá zbytky sněhu. Bagrista prokousávající se skrze hromady to odhadoval tak na týden, než silnice bude opět v provozu. Nezbývá, než se vrátit. Mně to ale vůbec nevadí, protože mám možnost projet si další známou silnici Rumunska...Transalpinu. Neméně zajímavá cesta skrze divokou přírodu hor, plná zatáček a výhledů, mi totálně očaruje. Kdo tudy jel, chápe, kdo ne, měl by to brzy napravit. Pokračuju dále přes park Apuseni. Místní vesnice trochu připomínají ty naše, ale tak před 50-ti lety. Čas se tu zastavil, i když mnoho výdobytků doby dorazilo už i sem. Stále je tu vidět způsob života zachovávající se po desetiletí. Věc, která se mi zde líbí, jsou prameny vody podél silnice stékající z hor. Jeden z vesničanů mě dokonce přesvědčuje o jejích léčivých účincích. Možná jako projímadlo, pomyslím si. Domů už mě čeká jen pár dní cesty přes Maďarsko a Slovensko.

To je ale velký pes

Část Maďarska, kterou projíždím, je nudná rovinka a skáču radostí jak blecha, když přede mnou zahlídnu alespoň kruháč a pro jistotu ho objíždím dvakrát až třikrát, abych si užil náklonu. Slovensko a jeho Nízké Tatry projíždím za teplého a slunečného počasí. Rozhoduju se poslední noc cesty strávit v kopcích národního parku. Stan stojí, vařím si kávičku a vychutnávám západ slunce. Vtom se z houštiny vyřítí zvíře. To je ale velký pes, říkám si. Chlupáč běží po louce a já trochu ustrnu po zjištění, že to není pes, ale medvěd. Chlupáč se zastavil, podíval se na mě, já na něho a ve vteřině zmizel na konci louky v keři. Jdu spát s trochu divným pocitem. V noci mě navíc přicházejí vylekat divoká prasata a zneklidňují můj spánek.

Video - Neskutečný Írán - Dobrodružství Středního východu

Země česká

Vstávám do krásného rána, balím a za tři hodiny míjím česko-slovenskou hranici. Po cestě jedu ještě pozdravit Romana "BigHusky" Poledníka a tým v Motozemi, aby viděli, že jsem dorazil v pořádku zpět. Pak už zbývá nějakých 300 km. Beru to přes Šumperk-Žamberk-Vamberk po jedné z nekrásnějších silnic u nás a jak tak koukám kolem, začínám si uvědomovat, že ta země česká je opravdu ráj napohled.

 

O předcházejících dobrodružstvích Michala Prskavce se můžete dočíst v článcích:

Zdroje: archiv autora, visualmototravel.com

Eurotrip - 1. měsíc: Z Česka do Itálie

Cestopisy

Berkovi na kolech už nějaký ten pátek sledujeme a letos s touhle sympatickou rodinkou podnikneme několikaměsíční cestu napříč Evropou. V tomto článku mapují své putování z Čech do Itálie.

Po Evropě na elektrokolech: Do Řecka a zase zpět

Cestopisy

Že jsou elektrokola doménou starších ročníků? Nenechte se zmýlit! Se sympatickými manželským párem Lucií a Lukášem Konečnými se na nich svezeme až do Řecka.

Dobrodružství středního východu - 2. část

Cestopisy

Poslední noc, kterou Michal Prskavec strávil na tureckém území s výhledem na bájnou horu Ararat, pomalu končí a hranice s Íránem je už na dosah.

Vybíráme pro vás

Praktický dvouplášťový stan Husky Milop pro tři osoby je ideální volbou na kratší výlety či do kempu....

3 690 Kč (29.81 %) 2 590 Kč

Kopulový stan Hayden 4 od značky Coleman. Vchod v předsíňce lze pomocí přiložených tyčí zvednout v malý...

4 599 Kč (20 %) 3 679 Kč

Stan Coleman Darwin 2 je spolehlivý kompaktní stan pro dvě osoby. Stan je lehký a ideální pro cestování...

2 049 Kč (20.01 %) 1 639 Kč

Stan Trimm Frontier D pro 2–3 osoby má dva vchody s absidou zajišťující komfort uživatelů. Stan je vhodný...

5 730 Kč (20 %) 4 584 Kč

Stan Alfa D od fimy Trimm s duralovou konstrukcí, vhodný pro 2–3 osoby. Díky delší ložnici zajistí opravdu...

4 860 Kč (20 %) 3 888 Kč