Přeskočit na kategorie produktů Přeskočit na košík Přeskočit na navigaci

⭐ Pořiďte outodoor a camping vybavení Zulu 🐘 až o 55 % levněji ➜

Právě dorazily! 🎉 Objevte naše novinky a kód: NEW12 🌸

🌻 Obujte se do jara s naší nejširší nabídkou bot – 59 značek, 1700 modelů! 🥾

Nemám zájem o slevy a akce, chci lištu skrýt

ForCamping s.r.o. - vybavení do přírody

Putování po Indii - 2. část: Posvátné město Rišikéš

Baťůžkář Vojta Kadera pokračuje v objevování Indie, dnes se spolu s ním podíváme do posvátného města Rišikéše.

Obsah

Sbohem, Dillí
Hladové okno
Teleshopping v autobusu
O autorovi
V posvátném městě
Půjčovna motocyklů
Vzhůru za dobrodružstvím
Mise splněna
Jedeme dál
Baťůžkářovo video - Hippies in India - Royal Enfield Bullet 350
Ostrá zatáčka
Máme to za sebou
Užitečné odkazy

Sbohem, Dillí

Bylo asi devět ráno a já seděl v předpotopním autobuse, kam pasažérům skrze zamřížovaná okna cpali místní byznysmeni masala čaj, domácí nanuky a buráky zabalené ve starých novinách. Na dvou sedačku se obvykle vtěsnali tři až čtyři pasažéři. Já měl naštěstí jen jednoho přísedícího chlapce, který se představil jako Alibaba a hned se mi svěřil, že cestuje na sever za poznáním.

Opustit Nové Dilí se ukázalo jako mise na celé dopoledne a já hořce litoval, že jsem si nekoupil více buráků. Škvírami mezi mřížemi jsem pozoroval jak se cihlové obydlí mění v chatrče, zatímco na mém rameni spokojeně spal Alibaba a hrozivě zařezával.

Putování po Indii - 1. část

O tom, že je Indie hodně intenzivní místo, přesvědčilo cestovatele Vojtu Kaderu již prvních pár hodin strávených na jejím území.

>>> ČÍST DÁL <<<

Hladové okno

První občerstvovací zastávka přišla po náročných pěti hodinách jízdy. Poprvé za celý pobyt v Indii jsem měl tu čest spatřit otevřený prostor, avšak mě z pochopitelného důvodu zajímalo pouze hladové okno.

Uprostřed špíny a bídy stálo několik zoufalých konstrukcí a v nich se na otevřeném ohni připravovalo mnoho rozličných pokrmů. Já osobně jsem v té době znal jenom dál a sabdží, což obvykle znamenalo rozvařenou zeleninu, s tím rozdílem, že se do dálu ještě přidávaly luštěniny. Nejvíce mě ale tentokrát zaujal obrovský kávovar a hned jsem si také objednal kávu. Jenže se jednalo pouze o kulisu, zpoza které pikolík vyndal malý škopek a nalil do něj světle hnědou přeslazenou břečku. A takhle to bylo v Indii se vším.

Teleshopping v autobusu

Další asi půlhodinu cesty nám zpestřil nově příchozí pasažér alias indický Horst Fuchs, který se suverénně postavil do čela autobusu hned vedle řidiče a začal s velmi podrobnou a hlavně hlasitou prezentací nějakých kouzelných olejů. Mluvil hindsky, takže jsem mu nerozuměl ani slovo ale ostatní pasažéři byly očividně velmi vzrušení. Kdyby tohle zkusil v autobuse u nás doma, tak by s největší pravděpodobností dostal přes držku ale Indové tohle milovali. Jen co skončil, tak začali jeho produkty skupovat ve velkém, přestože mnozí z nich měli sotva na čapáty a cigarety. Zbytek cesty se nesl v poklidném duchu a já začal klimbat.

O autorovi

Vojtěch Kadera

Vojtěch Kadera je dobrodruh a celoživotní nomád. Všechny své cesty a životní peripetie zaznamenává do dekadentních povídek, které se vyznačují svou syrovostí a hédonismem. V roce 2020 autor vydal svou prvotinu - Baťůžkář: příběh štamgasta.

V posvátném městě

Nedaleko od pramene posvátné řeky Gangy se rozkládá prastaré město Rišikéš. Jeden z hlavních bodů v baket listu každého milovníka jógy nebo následovníka sexuálního guru jménem Ošo. Malebné místo plné pojízdných stánků s plackama všeho druhu a dálů na sto způsobů. V šíleném propletenci chaotické dopravy čítající takové povozy, jaké by si bílý člověk z daleké Evropy jen těžko dokázal představit, se potulovaly apatické krávy, telata a býci, které mohli troubilové v rikšách rozhodit jen velmi těžko.

Vystoupil jsem z vozidla asi někde v centru a rovnou jsem to namířili do prvního hostelu, který stál opodál. Byla to klasicky oprýskaná a špinavá budova, jakých stálo všude kolem plno. Vstoupil jsem do strohé místnosti, kde se na proutěné židličce rozvaloval zakrslík alias recepční a hned mi začal nabízet různé pokoje. Bylo to veskrze jednoduché, protože vypadaly všechny úplně stejně. Ponurá místnost, malé zamřížované okno, rozvrzaná palanda a skříň.

Půjčovna motocyklů

Rišikéš je jedno z posvátných měst a to znamená, že se v něm nedá sehnat žádné maso, vejce a alkohol a já se hned druhého dne vydal tu tezi ověřit. Podle mé mapy měl být nejbližší oficiální obchod s alkoholem vzdálený asi čtyřicet mil a krom pěší výpravy se tam dalo dostat buď tuktukem nebo vypůjčeným vozidlem.

Kompletně všechny webové stránky sice tvrdily, že se motorky půjčují minimálně na týden a za nekřesťanské částky, avšak tu pořád byly takové ty půjčovny, které neměly webové stránky a už vůbec ne motocykly, které by byly schopny týdenního provozu. Jeden takový stánek jsem si během druhého dne vytipoval a všechno šlo jako po drátkách. Vozový park čítal přesně tři vozidla. Respektive dva mopedy a jeden klasický Roajál Enfíld třistapadesátku v mizerném stavu. Společně s provozovatelem podniku jsme ten pekelný stroj zkusili nakopnout a vypadalo to, že do obchodu s alkoholem a nazpátek by to ještě mohl zvládnout. Za ten jeden den v sedle britské motorky jsem předem zaplatil v přepočtu asi tři stovky a dobrodružná výprava mohla začít.

V zapadlé úzké ulici se rozezněl rachot jednoválcového motoru a já pyšně túroval. Vrrrrrruuuum. Vrrrrrrrruuuuuummmmmm. Hodil jsem tam za jedna a už to svištělo. Hned v první zatáčce jsem málem sejmul prodavače betelu, a tak jsem raději zpozorněl a hned mi došlo, proč mají všichni ostatní motoristé výhradně mopedy a skútry. Dokodrcat se s tak těžkým strojem před náš hostel se ukázalo jako těžká výzva, přestože byl jen o tři ulice dál.

Vzhůru za dobrodružstvím

Můj spolujezdec na mě už čekal před vchodovými dveřmi a já se tvářil jako Terminátor. Sice mi byla taková zima, že mi drkotaly zuby, ale měl jsem nové sluneční brýle a to bylo pro efekt nejdůležitější.

Vykličkovat z chaotického provozu vytížených silnic bylo jednou z nevětších zkoušek mého života ale nutno podotknout, že odměna za to stála. Hned první venkovská cesta nám nabídla epické výhledy na rozlehlé okolní lesy a v dálce se v ranním oparu rýsovaly kontury monumentálních kopců a hor.

Tak jako v naší domovině často přes cestu přeběhne srnka nebo zajíc, tak v severní Indii přes cestu běhaly celé tlupy opic. Byly úplně všude a zpestřovaly naši už tak velmi dobrodružnou výpravu.

Mise splněna

Podle mapy jsme dorazili na to místo, kde měl být oficiální obchod s alkoholem, jenže tam bylo jen písčité parkoviště a jedna plechová bouda. Chcípl jsem motor a šel jsem se optat do té boudy. Všude bylo zvláštní ticho. Vypadalo to tam jako na divokém západě. Plechová bouda měla ze předu velké zamřížované okno s malým prostorem pro výdej zboží a uvnitř stál nesměle vyhlížející snědý mužíček. Zeptal jsem se ho anglicky, jestli prodává alkohol a on přikývl. Řekl jsem mu tedy, ať mi něco doporučí a on na to, že prý nikdy v životě alkohol nepil. To mě trochu zaskočilo, a tak jsem prostě objednal dvě flašky rumu. On mi podal dvě flašky whiskey a naúčtoval si za to přibližně stejnou cenu jako u nás, což bylo na místní poměry hodně. Rozhodně to ale nevypadalo jako typ podniku, kde by se dalo smlouvat, a tak jsem to bral. Měli jsme s sebou jen malý baťůžek, a tak jsme museli vyhodit flašku s vodou, ale nepřipadalo nám to nijak klíčové, protože voda se narozdíl od kořalky dala sehnat všude.

Hrdý partner cestovatele Vojtěcha Kadery

V rámci projektu PODPORUJEME VAŠE SNY pomáháme sportovcům, dobrodruhům a nadšencům plnit jejich sny. Podporujeme také kulturní, sportovní, turistické a cestovatelské akce, stejně jako společensky prospěšné iniciativy skupin i jednotlivců. Více na PODPORUJEME.

Jedeme dál

Ještě nebylo ani poledne, a proto bylo naprosto jasné, že pokračujeme dál. Rozhodli jsme se pro cestu přes hory a celé odpoledne se nám naskýtala taková podívaná, že jsme sotva měli čas sledovat vozovku. Každou vteřinu jsme hltali, jakoby měla být tou poslední.

V podvečer jsme se dostali až na hřebeny hor a při zapadajícím slunci jsme měli tu čest pozorovat Indii z ptačí perspektivy. Každý malý moment se vtiskával hluboko do nás tak, abychom si na to mohli vzpomenout, kdykoliv nám bude smutno. Kulisou nám bylo jen nekonečné bublání motoru a my se rozplývali ve slastném opojení svobody. Všechno trápení se za námi definitivně rozplynulo. Myslím, že když Buddha mluvil o meditaci, tak měl vlastně na mysli jízdu na motorce.

Cestovatel Vojtěch Kadera: Jak to celé začalo.

Vojtěch Kadera svoji cestovatelskou dráhu odstartoval již na základní škole stopováním ze školy domů a stejným způsobem přepravy dnes poznává cizí krajiny.

>>> ČÍST DÁL <<<

Baťůžkářovo video - Hippies in India - Royal Enfield Bullet 350

Ostrá zatáčka

Slunce zapadlo za obzor a iluze bezstarostné jízdy se začala vytrácet. Podle mých výpočtů jsme už dávno měli být zpátky v půjčovně motorek, jenže jízda po klikatých prašných cestách indického pohoří se protahovala a čím bylo méně světla, tím byla náročnější a nebezpečnější.

Do cíle zbývalo asi šedesát mil. Bylo něco kolem půl šesté a v půjčovně zavíraly v osm, což bylo samo o sobě celkem optimistické. Jenže začala být hrozná kosa. Jako lusknutím prstu se přívětivé klima vyhřátých kopců změnilo v chladné a ponuré místo. Po celém dni se začínaly ozývat otlačeniny a přeleženiny na našich tělech a má koncentrace na tom nebyla zrovna nejlépe, což se brzy projevilo. Dlouze jsme kličkovali po serpentýnách dolů a v každé další zatáčce bylo více a více štěrku, takže se nedalo brzdit. V jeden moment přišla tak ostrá zatáčka, že jsem ale za brzdu vzít musel a tím pádem už motocykl nebyl v mé nadvládě. Po sjetých pneumatikách jsme mířili přímo ke krajnici a kdybych to nepoložil, tak by byl konec.

Rána. Tlukot srdce. Tma a ticho.

„Seš v pohodě, kámo?"

„Jo, vole. Co ty?"

„Taky dobrý. Jsem jenom trochu pomačkanej."

„Tak to dem zvednout."

Motor naskočil a světlo se znovu rozsvítilo. Nové šrámy na vybledlém laku zanikly mezi těma starýma. Chtěl jsem pokračovat v cestě ale zdálo se, že už na to nemám nervy. Můj kamarád se toho naštěstí chopil, a tím začala závěrečná etapa naší společné cesty.

V těch posledních mílích už to pro mě byla taková agónie, že to slovy nelze popsat.

Máme to za sebou

Najednou motor utichl. Zastavili jsme na osvětlené ulici hned naproti půjčovně motorek. Bylo půl osmé. Vrátili jsme klíčky a bylo to za námi. Mlčky jsme se potáceli zpátky k našemu hostelu.

Co s načatým večerem? Tak takovou otázku jsme si tentokrát klást nemuseli. Špinavá matrace na rozvrzané palandě byla najednou tím největším luxusem a nic víc nebylo třeba.