Přeskočit na kategorie produktů Přeskočit na košík Přeskočit na navigaci

⭐ Pořiďte outodoor a camping vybavení Zulu 🐘 až o 55 % levněji ➜

⚡ eXtra slevy: získejte slevové kupony na vybrané značky. Získat

Nemám zájem o slevy a akce, chci lištu skrýt

Putování po Indii - 6. část: Cikánský stan

Baťůžkářovo putování Indií se blíží ke svému konci. Rozloučíme se s ním (jak jinak) ve velkém stylu.

V Indii se téměř každý den něco slavilo, avšak den Šivy byl jeden z těch největších svátků vůbec. Byl to přesně ten typ akce, které jsem se chtěl celý život zúčastnit, jenom jsem neměl tušení o tom, že existuje.

Vzhůru do akce

Stalo se to na úplném konci naší výpravy v pouštní oáze jménem Puškar. Bujaré oslavy už byly na spadnutí, když jsme konečně opustili náš hostel. Já byl bosý, protože se mi pár dní nazpátek rozpadly sandály a na začátku výpravy mi to přišlo vlastně docela fajn. Na asfaltové cestě se válelo plno žlutočervených květů a dalo se po nich celkem pohodlně kráčet. Jak jsme začali dohánět průvod masek a hlasitost hudby nabírala na síle, tak bylo na zemi čím dál více květů, až byla najednou cesta kompletně pokrytá žlutočerveným květovaným kobercem. To už nás ale rozvášněný dav pozřel a okolní teplota jakoby stoupla o několik stupňů.

Na po domácku vyrobených povozech seděli hlavní guruové v bizarních maskách a kolem nich poskakovalo mnoho tanečníků, pro které hráli muzikanti na dechové, strunné i bicí nástroje. Kolem celého toho průvodu pobíhaly malé děti s proutěnými košíky, ze kterých po hrstech nabíraly žlutočervené květy a házely je po všech ostatních. Jakoby každý z účastníků měl svou nepostradatelnou roli.

Cirkus se posouval šnečím tempem vytrvale vpřed a my jím proplouvali jako nůž máslem tak, aby nám z toho nic neuniklo. Všichni skotačili a radovali se.

Dlouhý zástup rozjařených lidí sdílel nespoutanou atmosféru a z každého z přítomných úplně prýštila dobrá nálada.

Celý ten dlouhý průvod jsme nakonec předběhli a náš místní průvodce jménem Laky už měl přichystaný další plán cesty. Jen tak mezi řečí se zmínil, že je v den Šivy ve zvyku ve všech ašrámech servírovat tradiční konopný nápoj Bang Lasí.

Putování po Indii - 1. část

O tom, že je Indie hodně intenzivní místo, přesvědčilo cestovatele Vojtu Kaderu již prvních pár hodin strávených na jejím území.

>>> ČÍST DÁL <<<

Trnitá cesta na vrchol

Cesta k vysněnému nápoji ale nebyla vůbec tak jednoduchá, jak se na první pohled zdálo. V prvním a druhém ašrámu, který jsme minuli, bylo tak narváno, že bychom se jen stěží mohli procpat k nějakému hrnci s kouzelným lektvarem. Tím se Laky vůbec nenechal zaskočit a vedl nás za město, kde měl být takový ašrám, který jen tak někdo nenavštěvuje. Už jsem začínal mít chodidla otlačená od chůze po hrubém asfaltu a prašných cestách plných štěrku, když Laky konečně ukázal na malý ašrám, ke kterému vedlo snad tisíc schodů.

Stáli jsme na úpatí hory a já na něj koukal, jako jestli se náhodou nepomátl na rozumu. On to vůbec nebral v potaz a hleděl upřeně vpřed s pohledem objevitele. Moji kamarádi jeho plán úplně v klidu brali, a tak jsem jim neváhal vylíčit všechny důvody, proč se já nebudu namáhat lézt po schodech do žádného pitomého kopce.

Cestou jsem našel nejdříve levou žabku a po dalších asi deseti minutách pravou pantofli, čímž jsem improvizovaně vyřešil problém bosých nohou. Levá žabka mi byla malá, pravá pantofel velká a po celou dobu výstupu jsem se sám sebe ptal, jestli mám tohle zapotřebí. Nepřinášelo mi to potěšení z hlediska horolezeckého, duševního, fyzického ani spirituálního.

K zamčeným vchodovým dveřím jsem se dobelhal jako poslední. Kromě nás bylo na vyhlídce asi tak dalších deset Indů a většina z nich se napájela osvěžujícími nápoji v plechovkách, což znamenalo, že v blízkém okolí musí být nějaká kavárna, a taky že jo. Stačilo ašrám obejít a na druhé straně se schovávala malá potemnělá špeluňka, ve které se za plastovým pultíkem krčil usměvavý stařec a prodával výhradně chlazené nápoje a betel v pytlících.

Hrdý partner cestovatele Vojtěcha Kadery

V rámci projektu PODPORUJEME VAŠE SNY pomáháme sportovcům, dobrodruhům a nadšencům plnit jejich sny. Podporujeme také kulturní, sportovní, turistické a cestovatelské akce, stejně jako společensky prospěšné iniciativy skupin i jednotlivců. Více na PODPORUJEME.

Dolů hladce lanovkou

Slunce vylezlo zpoza mraků a těšilo nás svou přízní. Posvátné město v poušti jsme měli jako na dlani. Naše mise za účelem sehnání kouzelného lektvaru se nesetkala s úspěchem, ale všem nám to bylo fuk. Jen tak jsme klábosili o kravinách, když v tom mi došlo, že je kolem mnohem více Indů, než kolik jsem jich viděl jít po schodech. Porozhlédl jsem se okolo a konečně mi to došlo. Ti líní mizerové si vozili zadnice lanovkou a já si toho za celou dobu nevšiml. Hned jsem si zjistil co ta sranda stojí a rád jsem obětoval pár drobných za cestu zpátky dolů.

Zbytek skupiny se rozhodl absolvovat sestup po svých a já byl rozhodnutý na ně počkat někde u prvního schodu. To jsem ale ještě netušil, co všechno mě potká. Tam, kde začínal výstup, bylo několik starých baráků a pár malých stánků s čajem a různými cetkami. Posadil jsem se na ten první schod, na uši jsem dal sluchátka, na oči černé brýle a Indie se mi zdála ještě o špetku fajnovější než předtím. Do uší mi řval Petr Fiala se svou legendární kapelou Mňága a Žďorp. V kombinaci s elektrickými kytarami a saxofonem mělo všechno tak nějak víc šťávy.

O autorovi

Vojtěch Kadera

Vojtěch Kadera je dobrodruh a celoživotní nomád. Všechny své cesty a životní peripetie zaznamenává do dekadentních povídek, které se vyznačují svou syrovostí a hédonismem. V roce 2020 autor vydal svou prvotinu - Baťůžkář: příběh štamgasta.

Umouněná holčička

Když dohrála celá deska Made in Valmez, tak jsem to vypnul a jen tak bezcílně jsem bloumal kolem stánků. V tom mě drobná holčička se dvěma culíky chytla za ukazováček. Měla na sobě umouněné šaty a její vlasy byly plné prachu a špíny. Usmívala se upřímným a okouzlujícím způsobem. Byl to ten typický čistý úsměv malého dítěte, které ještě nepoznalo podivnost lidského počínání. Něco si jen tak potichu žbrblala a neposedně přitom přešlapovala na místě. Pořád pevně svírala můj ukazováček a já si představoval, jaké by to asi bylo, kdyby teď přišli mí kamarádi a viděli mě v tak zvláštní situaci. To se ale nestalo. Místo toho mě ta holčička táhla za sebou a já rozpačitě následoval její kroky.

Došli jsme až ke kamenné zídce o kterou se opírala žena v červeném sárí a vedle ní starý muž, který bez ohledu na nastalou situaci vytrvale hrál na nějaký jednoduchý smyčcový nástroj své teskné indické blús. Nechtěl jsem nad nimi stát a očumovat jako nějaký Ind, a tak jsem se bez vyzvání posadil. Kníratý muž mi podal ten instrument a smyčec. Nějakým způsobem jsem ho uchopil a on se mi snažil co nejdůkladněji vysvětlit princip hry. Nástroj v mých rukou začal vyluzovat nepříjemné skřehotavé vrzání a ostatní se tím náramně bavili.

Ten kníratý muž se představil jako Džohornát, jeho žena se jmenovala Ravita a jejich dcera Mira. Představil jsem se jako Vojta a v duchu jsem si opakoval ta tři jména, protože mi z nějakého důvodu přišlo obzvláště důležité si je zapamatovat.

Putování po Indii - 2. část: Posvátné město Rišikéš

Baťůžkář Vojta Kadera pokračuje v objevování Indie, dnes se spolu s ním podíváme do posvátného města Rišikéše.

>>> ČÍST DÁL <<<

Pozvání, které se neodmítá

Ještě chvíli jsme jen tak vysedávali a pak se Džohornát rozhodl, že je na čase vrátit se domů. Nic neříkal. Jen se zvedl a šel. Jeho žena a dcera ho následovaly a on se jen pro jistotu ještě na okamžik otočil, aby se ujistil, jestli jsem pochopil pozvání, které se neodmítá. Do toho momentu jsem byl sice pevně rozhodnutý, že počkám na své kamarády, jenže mi Džohornát vůbec nedal na výběr.

Přes malý kopec jsme vstoupili do pouště a to už kolem nás běhala spousta dětí různého věku. Džohornát mi jednoho po druhém představoval: „Tohle je Rumal, můj třetí syn. Támhleto je Rádž, můj pátý syn a támhleto je Nayantara, má druhá dcera."

Chtěl jsem se ho zeptat, kolik že to má potomků, ale kemp už byl na dohled a Džohornát byl něco jako profesionální průvodce.

„Máme celkem deset velkých stanů, ale šest z nich je momentálně nepoužitelných, protože před dvěma týdny vzniknul velký požár a stany shořely. Nikomu se naštěstí nic nestalo, ale stejně je to pro nás velká rána. To víš, je období sucha a tohle se stává běžně. Momentálně je ale nevětší problém nedostatek vody. Za pár měsíců přijde období dešťů a všechno bude dobrý. Když se podíváš okolo, tak můžeš vidět bariéry z různých klacků a kamenů. Ty tu nejsou kvůli zlodějům, ale proto, že na nás občas útočí opice a často nám taky do stanu vleze štír nebo varan. Párkrát do roka sem taky zabloudí kobra a jednou jsme dokonce v okolí našeho kempu zahlédli pantera," pokračoval ve svém výkladu a já hltal každé jeho slovo.

Opravdu jsem si vážil toho, že nemusím vykládat takové ty stokrát omleté cestovatelské žvásty, jakože Ahoj, já jsem Vojta z České Republiky, to je ta země vedle Německa, přijel jsem do Indie se svýma kamarádama a vaše země se mi moc libí…

Posadili jsme se na koberec v hlavním stanu, který zastával funkci kuchyně a obývacího pokoje. Všechny děti si mě chodily postupně prohlédnout, až se nakonec znovu objevila ta malá holčička Mira a posadila se do mého klína. Ravita rozdělala malý oheň a nalila mléko do hrnce. Z dřevěné krabice vyndala několik pytlíků s kořením, a já už věděl, že pro nás připravuje tradiční masala čaj.

Putování po Indii - 3. část: Kumbh Mela, největší mela na světě

Baťůžkářova jízda Indií okořeněná dalšími dobrodružstvími a zážitky včetně svaté koupele pokračuje, jak jinak než tuktukem.

>>> ČÍST DÁL <<<

Ravanahata

„Kde ses naučil tak dobře anglicky?" navázal jsem na předchozí konverzaci.

„To je právě docela sranda. Já neumím číst ani psát, jenže angličtinu potřebuju ke své obživě. Hraju na Ravanahatu. To je tradiční Radžasthánský smyčcový nástroj. Něco jako cikánké housle. Momentálně je to náš hlavní zdroj příjmu. Moje žena vyrábí náramky a náhrdelníky. Dva moji synové chodí do vedlejšího kempu pomáhat s velbloudama. Takže se uživíme, ale je to dřina. Byl bych rád, kdyby mé děti chodily do školy, ale nejde to. Na to bychom potřebovali peníze a taky čisté oblečení a děti by se musely pravidelně umývat a my nemáme vodu ani na pití. Víš, tady v Radžastánu, když není dítě čisté, tak ho ze školy rovnou vyhodí. Dřív jsme se měli lépe. Bydleli jsme dál na východě. Na místě, kde rostly stromy a tekla řeka. Pak ale zemřel můj otec i matka a já se svým bratrem zůstal sám. Byl jsem tenkrát ještě v pubertě a najednou jsme neměli žádný příjem. Zbyl nám jen přístřešek a dvě kozy. Rozhodl jsem se, že kozy prodám a za utržené peníze si koupím materiál, ze kterého si vyrobím Ravanahatu a budu si vydělávat hraním na ulici. Proto jsme se přestěhovali sem do Puškaru, protože tady můžu hrát pro turisty. Do města ale nesmím, protože jsem z jiné kasty. Někteří nás označují jako dalita (nedotknutelní), ale to je nesmysl. My jsme Kalbeliové. V překladu to znamená - Ti, kteří milují hady."

Putování po Indii - 4. část: Šamanský kemp

A je to tu, další díl indické ságy je na světě. Tentokrát nás Vojta Kadera vezme mezi šamany. Už se nemůžeme dočkat! Baťůžkářovo putování nás prostě baví!

>>> ČÍST DÁL <<<

Kobra - štěňátko

Ravita začala nalévat masalu do malých škopků a v tom se ve stanu znovu objevily některé z dětí. Džohornátova druhá dcera Nayantara, která vypadala jako malá cikánská princezna, s sebou přinesla malého králíčka a ze všech stran mi ho ukazovala. Ravita jí podala jeden škopek masala čaje a pak jí vystřídal její starší bratr, který v ruce držel proutěný koš. Položil ho doprostřed stanu a také si vzal jeden masala čaj. Otevřel víko a z proutěného koše se zvedla placatá nebezpečně vyhlížející hlava kobry. Bylo to majestátní zvíře. Vůbec jsem se nehýbal. Zamrzl jsem ve své pozici a ostatní si kobru hladili a dělali na ní různé opičky, jakoby to bylo štěňátko.

„Nemusíš se bát." pravil Džohornát otcovským hlasem. „Ta kobra je nebezpečná pouze pro malé děti. Každých pár dnů jí odebíráme jed a ten pak prodáváme různým léčitelům. Kdyby tě kousla, tak to bude nepříjemné, ale rozhodně neumřeš. Kobra je symbolem Kalbelijských cikánů."

„Je pravda, že všichni cikáni pocházejí z Radžastánu?"

„Ano. Tisíce Indů různých kast, řemeslníků, pastýřů a umělců byly ve středověku deportováni perskou a osmanskou armádou. Kočovné indické kmeny se také často stěhovaly před nepřízní pouštních podmínek nebo třeba kvůli šířícímu se islámu."

Dar

Obdivoval jsem Džohornáta za to, jaké má znalosti o svých kořenech a předcích. On zpod hromady dřeva vytáhl krabici zabalenou do igelitu, ve které měl hromadu starých vybledlých fotografií. Postupně mi tak představoval všechny členy své rodiny a já zatím přemýšlel, co tady vlastně dělám. Bylo pro mě ohromnou ctí nahlédnout takovým způsobem do života Kalbelijských cikánů a přemýšlel jsem, jak bych jim mohl pomoci. Měl jsem nutkání jim pořídit kozu, jenže jsem nevěděl, kde se dá taková koza koupit, ani kolik stojí. Napadlo mě ale, že mám stan. Ultralehký stan pro jednu osobu značky Jurek, co ho s sebou táhnu už čtyři měsíce a postavil jsem ho asi třikrát. Stan, který by mohl být přístřeškem pro děti v období dešťů a v němž by Džohornát mohl uchovávat věci, které potřebuje udržet suché. Případně by ho mohl prostě někomu prodat a mít peníze alespoň na základní suroviny k přežití jako dál, čapáty nebo pivo. Podělil jsem se s ním o svůj záměr a on se na mě podíval takovým zvláštním pohledem. Stiskl mi ruku, nazval mě svým bratrem a věnoval mi prsten.

Venku se setmělo a kolem profukoval lehký vánek. Všichni jsme seděli namačkaní u malého ohýnku. Džohornát se znovu chopil své Ravanahathy a ticho večera rozřízl její kovový zvuk.

Putování po Indii - 5. část: Indická svatba

Spousta dobrého jídlo, pití, skvělá hudba a zábava až do časných ranních hodin. Svatby prostě musí milovat každý! Ale zažít pravou indickou svatbu, to se jen tak někomu nepodaří.

>>> ČÍST DÁL <<<

Naše společné putování Indií dospělo ke svému konci. Baťůžkář Vojta Kadera nám byl skvělým průvodcem a my věříme, že nás zase někdy poctí svým šarmem a osobitým humorem, kterým jsou jeho příběhy prosycené.